PhDr. Markéta Sedláčková, Ph.D.

Sedlackova

Vzpomínky na Markétu Sedláčkovou

Tomáš Sedláček

Nemůžu slovy vyjádřit, jak moc mi Markéta chybí. Chybí mi k smrti. Chybí mi její humor, postřehy, laskavost, péče, její intelekt a krása, její každodenní přítomnost. Byla mým největším životním přítelem a láskou. Těším se na ní, opět.

Olga Plíčková Když vzpomínám na Markétu, první, co se mi vybaví, je její smích – naprosto originální, zcela nezaměnitelný a velmi často „šmrcnutý“ notnou dávkou dobromyslné škodolibosti. Smála se ráda, často a pořádně nahlas. Přestože – nebo právě proto – že zažila dlouhá temná období, kdy jí do smíchu nebylo ani trochu.

Pak se mi, nevím proč, vybaví náš mini-puťák od domečku na Křišťanovický rybník a zpět. Zkoušely jsme můj nový stan pro dva. Půlku cesty jsme promlčely, druhou propovídaly a obojí bylo stejně krásné. Markéta uměla ocenit „povrch“ věcí (krásu přírody, dobré jídlo, zábavnou společnost) a zároveň byla nadaná hlubokým vhledem do souvislostí společenských i individuálních.

A „last but not least“ vzpomínám na naše dlouhé i krátké hovory o otázkách smyslu života, vesmíru a tak vůbec, na které naše odpověď nebyla 42. Znaly jsme svoje největší strachy, nejhlubší trápení a nejtemnější bolesti. Znala mě jako nikdo před ní a možná nikdo po ní. Byla mou nejbližší přítelkyní.

Takhle si ji pamatuju a doufám, že stále budu. Děkuju Ti, Markétko.

Jaromír Mazák První osobní kontakt s Markétou si pamatuji ze křtu její knihy Důvěra a demokracie. Bavili jsme se tehdy o mém projektu doktorského studia, který ještě nebyl ani na papíře, a ona mi doporučila mého budoucího školitele. To není malá věc. Rychlý střih a o pár let později už jsme se jako kolegové vraceli vlakem ze sociologické konference v Olomouci, probírali jsme výuku na katedře, českou sociologii i její cesty do Afriky. Tedy cesty Markétiny, nikoliv české sociologie. Na Markétu vzpomínám a budu vzpomínat jako na ženu překypující energií, která dokázala bavit společnost svým vyprávěním a získávat sympatie svou bezprostředností.
Jiří Vinopal

Pokaždé, když jdu do své kanceláře na katedře, míjím dveře té vedlejší, u nichž stále visí cedulka s Markétiným jménem. Také jsem si za poslední dobu už několikrát říkal, že může někomu připadat divné, že stále máme Markétu mezi pracovníky katedry na webových stránkách… Nějak se ta skutečnost ne a ne stát skutečností. Dost možná je to i kvůli té divné době…; vlastně jsme se na katedře od loňského jara nepotkali všichni pohromadě, osobně. Neprožili jsme si chvíle společné soustrasti, neproběhlo vzpomínání, které začíná smutkem nad strašnou ztrátou, pokračuje třeba uvažováním o nevyzpytatelnosti lidských osudů, a většinou končí vyprávěním veselých příhod, které jsme s daným člověkem zažili. Skutečně plnohodnotně se on-line dá nahradit jen málo věcí; a společně sdílené emoce mezi ně rozhodně nepatří. Markéta by nám o tom nepochybně řekla své… Asi i proto je pro mne tak nějak těžší se ní vnitřně rozloučit. Nikoli zapomenout. Rozloučit. Tak stále jen zatím…, Markéto;-)

Jakub Mlynář Léto 2015, které mají mnozí sociologičtí kolegové spojené s obří konferencí Evropské sociologické asociace v Praze, mám spojené spíš s Markétou. Náhodné červnové setkání na chodbě u katedry vedlo v následujících měsících k naší intenzivní spolupráci na sborníku k 50. výročí založení katedry sociologie na FF UK. Byla to nejen moje první editorská zkušenost, ale i první bližší setkání s Markétinou profesionalitou a bezprostředností, které se v její osobě tak jedinečně snoubily.

Od té doby jsme se na půdě UK i v e-mailových komunikacích setkávali častěji a pravidelněji; zaskakoval jsem za Markétu několikrát i ve výuce a mohl tak z první ruky zaznamenat, jak oblíbená byla mezi studujícími. Jistě i díky své moudrosti, vstřícnosti, přátelskosti a lidskosti. Tak si budu Markétu vždycky pamatovat. Bylo mi ctí.

Kateřina Skokanová Kyselá

Markétu jsem blízce neznala, protože byla „jen“ spolužačka z jiného ročníku na sociologii, se kterou jsme prohodily pár slov, když jsme se někde potkaly, ale přesto patří k lidem, na které nezapomenu: pro její šarm, eleganci a vznešenost.

Jiří Buriánek

Markéta Sedláčková. V době studií na první pohled, jemuž nebylo možné se vyhnout, působila jako oduševnělá, tak trochu aristokratická, přitom bystrá, komunikativní a aktivní. V jednom z nejlepších ročníků tvořila přirozené a slibné jádro prokazujíc pracovitost i sportovního ducha. O předpokladech pro vědeckou o pedagogickou práci definitivně přesvědčila v rámci absolvování dvojího doktorátu, přitom opravdu povznášejícím zážitkem byla suverénní obhajoba dizertace za účasti předních evropských sociologů. Nejvýrazněji si ji ovšem připomínám v souvislosti s návštěvou významného světového hosta, kdy jsme přizvali ji i Tomáše na společnou večeři. Bylo okouzlující sledovat, s jakým zápalem se zapojuje do konverzace, jež plynule přecházela v odborné diskuze, ve kterých osvědčila pohotovost i rozhled. Je příznačné, že si nepamatuji ani jméno hosta (mohl to být klidně P. Berger, T. Luckmann nebo Z. Bauman, nevím), ani co jsme to ve známé restauraci na Petříně jedli, šlo koneckonců o hostinu intelektuální, o čirou radost z rozpravy, která jde ke kořenům věci a dokáže být kritická i kreativní zároveň. Je nesmírná škoda, že všechno to, co opakovaně prokazovala v každodenním styku, jsme náhle ztratili: my, a také současná i příští generace studentů.
Paměť se, jak známo, udržuje a posiluje právě takovými prožitky a vzpomínkami. A tyhle obrazy rezonují natolik silně, že jsou prostě nevymazatelné.

Markéta ve společnosti prof. Petruska a Václava Havla

Již jsou všichni spolu. Představujeme si, že to tak probíhá i teď.

Petr Schovánek Pamatuji si, jak mne paní Markéta zastavila na chodbě v Celetné a zeptala se mne, jestli nechci napsat článek o bezdomovectví a sociálním bydlení do časopisu Křesťanská revue. Všimla si totiž na jedné hodině, že se o tuto problematiku zajímám. Byl jsem zaskočený, protože do té doby jsem nikdy nic takového nikam nenapsal. Samozřejmě jsem řekl, že do toho jdu.
Díky tomuto náhodnému setkání na chodbě, díky paní Sedláčkové a díky jejímu nápadu jsem se začal aktivně zabývat problematikou systému Housing First a právě i tento článek mi poté pomohl najít si práci v organizaci, která problematiku sociálního bydlení řeší.
Náš poslední rozhovor proběhl na vánočním večírku katedry. Řekla mi, že si ještě určitě připijeme. Tak se tedy budu těšit!
Kateřina Bílá (Barešová) Moje první setkání s Markétou Sedláčkovou bylo na hodinách České sociologie. Ihned mne nadchlo s jakou vstřícnosti a pochopením s námi vede diskuzi, i když jsme tehdy byli teprve studenti bakaláře. Poslouchala naše názory a velmi nenápadně uváděla věci na pravou míru, když jsme se třeba pletli. Bylo to osvěžující a tyto přednášky se pro mne staly brzy nejoblíbenější částí týdne.
Další silnou vzpomínku na Markétu Sedláčkovou mám pak z magisterských státnic, kdy na úvod dokázala tak krásně uvolnit atmosféru debatou o vietnamských teniskách, že ze mne úplně spadla tréma a státnice i obhajobu jsem pak zvládla na jedničku.
Byla jedinečná…
Eva Richter V září loňského roku jsem měla vzácnou možnost vést s Markétou rozpravu o výuce sociologie. Přebírala jsem totiž po ní Úvod do sociologie, v Moodle stále přítomný, plný jejích nápadů, její sociologie, její moudrosti. Srovnávala jsem svůj sylabus s jejím, úkoly, materiály… a v duchu jsem s ní rozprávěla o tom, co, jak a proč učit tak, abych předala kromě znalostí to hlavní: zvědavost, zaujetí, lásku k poznávání. Bylo těžké nakonec většinu obsahu smazat (po pečlivé záloze, kterou střežím, kdybych se k naší rozpravě chtěla takto vrátit) a vybudovat úplně jiný kurz. Ale to je vposledku jedna z nejcennějších věcí, které mě Markéta, zcela mimoděk prostě tím, jak žila a učila, naučila. Totiž že se srdcem na dlani a „po svém“ naučím studenty mnohem více, než podle šablony a za hradbou informačního toku. Za tu inspiraci a odvahu se studentům otevřít, jí budu vždy vděčná. Byla studentům nejen vyučující, ale především průvodkyní a leckdy i důvěrkyní – právě proto, že se jim otevřela a nabídla svou důvěru, kterou opětovali.

Mrzí mne, že se nikdy nepotkali s Ondrou. Je to smíšek a poťouchlík, určitě by si padli do noty. Markéta odešla sotva tři týdny po tom, co se Ondra narodil, a tak nebyla příležitost. Ačkoliv nemám její svolení, myslím na ni jako na Ondrovu patronku, asi že se tak minuli v bráně života, že byla tak milující matkou a že jsem od ní trochu odkoukávala, jaké to vlastně je mít a vychovávat syna.

Na Markétu vzpomínám s úsměvem, protože vždy vidím ten její zářivý úsměv, jak nakukuje do dveří a vytrvává i přes mou vlastní zamračenost a podrážděnost, že snad někdo ode mne zase něco chce. Ale i kdyby chtěla modré z nebe a já neměla čas ho snášet, při jejím odchodu jsem se vždy usmívala také. Od srdce. Nešlo jinak.
Děkuji 🙂

Daniel Fehrens

Paní Sedláčková impozantně vstoupila do mého života a tak strašně rychle z něj odešla. Byla to ona, která na Albeři se mnou vedla nezávaznou konverzaci o životě až po budoucím studiu. Byla to ona, kdo vnesl elán do mého studia ještě předtím než jsem vůbec vstoupil na akademickou půdu. Na jejích přednáškách se člověk nenudil. Sedával jsem povětšinou v první lavici, kdy člověk mohl sdílet úsměv a i společný smích.Na seminářích nás podněcovala, aby si každý udělal svůj názor na věc. Pamatuji si na svou první prezentaci na vysoký škole. Byl to dosti tragický výkon a v principu jsem to zkazil celé své skupině. Po hodině za mnou přišla s úsměvem a vzala to z úplně jiného konce, že se nic neděje, že tohle se může stát každému a v životě budu mít ještě spousta prezentací, ať to hodím za hlavu. Úžasné bylo, jak člověku doopravdy naslouchala a pamatovala si detaily i z našich předchozích rozhovoru, až mě to upřímně překvapilo. Člověk si nepřipadal, že by byl někdo druhořadý. V hlavě mi utkvělo ještě pár vzpomínek. Jsem vděčný, že jsem měl možnost docházet na přednášky paní Sedláčkové a objevovat nová témata i za hranicí Sociologie.

Eva Krulichová

Při čtení všech těch krásných vzpomínek a snaze vybavit si tu svou, jsem se vrátila zpět v čase do hlavní budovy FF UK, kde jsem v roce 2006 skládala přijímací zkoušku na sociologii. Byla jsem tehdy tak nervózní, že se mi pod stolem klepala kolena. Přesto se mi do paměti vryl okouzlující úsměv jedné z osob, která dohlížela na řádný průběh přijímacího řízení. Až o řadu let později, když jsem nastupovala do Sociologického ústavu jako doktorandka, jsem si uvědomila, že to byla právě Markéta. Zde jsem kromě jejího krásného úsměvu poznala také její vlídnost a nadhled, když jsem se jí poprvé představovala a bez jakýchkoli okolků jí začala hned ve dveřích kanceláře tykat, ačkoli jsme se vlastně vůbec neznaly. Staly se z nás kolegyně… Když jsem pak v roce 2016 čekala syna Adama, posteskla jsem si (trochu vymlouvačně) Markétě, že asi nestihnu dopsat dizertaci před porodem. Prozíravě mě tehdy s rázností jí vlastní motivovala, ať práci určitě odevzdám, protože později budu mít už úplně jiné starosti… a měla pravdu. Ačkoli jsme nebyly důvěrné přítelkyně, prostoupila Markéta mým životem a zanechala v něm nesmazatelnou stopu.

 Ivanka Bauerová

Je dojemné číst všechna ta krásná slova obdivu a vzpomínek na moji dcerku Markétu…od kolegů a studentů z jejího profesního života…Děkuji… Byla báječná a já jsem to věděla už od jejího útlé dětství, byla výjimečná…věřím, že je stále… Občas se jí ptám na radu nebo komentář, a taky jestli mi schvaluje moje jednání…byla laskavě spravedlivá ke všem…máma

Pavel Černý

I u nás doma vzpomínáme na Markétu. Jako pastor vzpomínám na její modlitby, na její víru, která ji držela a pomáhala přes překážky. Rozhovory s Markétou byly vždy inspirativní. Vkládala do nich své zakotvení v Bohu a také svůj rozhled a sociologickou erudici. Mnohé věci jasně pojmenovávala a tím sloužila mnohým z nás. Věřím, že jednou budeme ve společných rozhovorech pokračovat a to již v nové dimenzi Božího království. Smrt je přemožena, Ježíš Kristus vstal z mrtvých a je s námi, aby nás jednou převedl do své slávy, kterou už Markéta sdílí.

 Eva Caithamlová První slovo prvního Markétina synovce bylo „ba“ (bavorák). K narozeninám mu nechala natisknout znak BMW na mikinu. Teď tu v ní běhá druhý synovec a mně je moc líto, že nedostali víc společného času…

Market, moc nám chybíš!

 Lydie Fialová

Vzpomínám na srpnovou vůni sena, vyklánění z oken v uličkách vlaků při společných prázdninových cestách; Markétino rozhodování a následně vyprávění o přijímačkách na sociologii – a později první kapitolu její dizertace, kterou mám stále uloženou; vernisáže a výstavy, kam mě často přizvala, jelikož výtvarné umění znala zevniř a vlastně tak trochu žila v obrazech svého dědečka; vyprávění o prvním rande s nesmělým klukem s divokými zrzavými vlasy – a o pár let později jejich zahradní zásnuby a velkolepou svatební slavnost; procházku podél Seiny, kde jsme se snažily uhodnout, které z objektů jsou součástí venkovní výstavy umění a které jen náhodné konstelace (jako třeba hromada písku s lopatou a vadnoucí růží, kdy jsme usoudily: c’est bizzarre – c’est l’art); výměny knížek a povídání do noci v jejich překrásném podkroví mezi řekou a katedrálou; zprávy ze života za oceánem, a později společná cesta do Andalusie, kde mi pod stmívající se oblohou ve stínu Alhambry vyprávěla o malém Kryštůfkovi… bylo to intenzivní přátelství v období, kdy jsme se pomalu vydávaly krajinami do té doby pro nás neznámými, a všechny ty nové zážitky provázela její zvláštní pravdivost a upřimnost, radost z propojování lidí, život prožívaný do hloubky, a taková zvláštní jistota, že všechno má svůj smysl. Naše přátelství se přetvořilo v přátelství na dálku, ale s úplnou samozřejmostí jsem se těšila, že jednou zase spolu budeme chodit na koncerty a výstavy jako dřív a provyprávíme všechna ta desetiletí, která jsme strávily každá v jiné zemi… Když jsem s ní mluvila naposledy v jejím nemocničním pokoji (a s úzkostí jsem se s telefonem choulila v koutku pokoje s výhledem na zahradu rozkvetlou divokými třešněmi), ptala jsem se jí, co vlastně znamená její jméno. Markéta trošku překvapeně odpověděla: perla. Krása zrozená z bolesti. I letos Markétě vykvetly divoké třešně u nás na zahradě, a hluboký smutek se mísí s velkou vděčností za její čas na této zemi.

 Eva Vychodilová Markéta byla jedinečná, okouzlující, nenahraditelná. Nádherná, chytrá a milující žena. A taky báječná kamarádka. Tam, kde jsme skončily, jsme vždy navázaly. Bezvýčitek, bez příkras, lehce a přirozeně. Ať jsme měly pauzu týden, měsíc neboměsíců sedm. A ať se mezitím událo cokoliv. Když jsme se naposledy viděly,byla už nemocná, ale věřila jsem, že je to banalita. A byla to paradoxně ona,kdo mi ten večer byl oporou po těžké noci a těžkém dni, kdy jsem málem přišla okus toho nejcennějšího, co mám, a kdo mě utěšoval ve splínu z mého úrazu. A že to jako bude všechno zasedobrý… O pár dní později jsme spolu na dálku laškovně ladily tejpy koblečení a vše bylo zalito sluncem z izraelské pláže, kde jí to nesmírně seklo,ostatně jako vždy. Párkrát jsme si pak ještě napsaly, neměla jsem však nejmenší tušení, že jsou to poslední dialogy, co spolu vedeme…

U mě to už dobrý zas všechno je, jen ona tady už není. Chybí mi každý den. Chybí mi její smích, její postřehy i spřádání plánů, jak si budeme společně užívat důchod. Nechci věřit tomu, že už tady nebude, až ta „naše miminka“, co šla tuhle na gympl, budou maturovat. Nechci uvěřit, že už spolu nikdy nebudeme vtipkovat o našich mužích, pít víno, snowboardovat nebo lézt po flámu o půl osmé ráno na eibenthálský kopec. Že už si ode mě nikdy nepůjčí šaty, že už to nikdy nebude jako dřív. Markéta odešla na den přesně deset let po mé milované babičce. 16. dubna mi budou doma už navždy hořet dvě svíčky. Za dvě nádherné osobnosti, které mi v životě byly velmi blízko a navždy mi zůstanou v srdci.

 Alena Miltová

Na Markétu myslím často. Jakmile si vybavím její tvář, hned se mi vybaví i její hlas a typická gesta. Stojí v naší malé redakci (sedla si málokdy) a o něčem s námi diskutuje. Buď o korektuře své knihy (to už je dost dávná vzpomínka), nebo – a to bylo časté až téměř do posledních měsíců jejího života – o nějakém námětu, který dostala k podrobnému posouzení jako členka ediční rady SLONa. V tom byla Markéta vždy ochotná, spolehlivá, precizní. Pro sociologii byla zaujata naplno. Proto mě mrzí, že jsem nemohla být její studentkou – velmi by mě zajímalo, jak pojala výuku dějin české sociologie. Něco naznačuje její poslední článek ve speciálním čísle časopisu Sociální studia (2020) – „Sociologie jako vědecký základ ustavení Československa v roce 1918 – Masaryk, Chalupný, Bláha“, ale zažít živý výklad by bylo určitě něco jiného! Ani po roce od jejího odchodu si zatím nedokážu naplno uvědomit, že už s ní nikdy nebudu o něčem diskutovat nebo se spolu s ní něčemu smát.

Lucie Růthová S paní Markétou jsem se poprvé setkala na seznamovacím kurzu. Pamatuji si, jak jsme večer seděli u stolu a povídali si o tom, jak se historie opakuje a je důležité ji znát a poučit se z ní. Už ten večer se mi vryla do paměti a nesmírně jsem se těšila na její hodiny. Je zvláštní si uvědomit, že už ji na chodbách v Celetné nikdy nepotkám. Ani po roce tomu stále nemohu uvěřit. Je to nesmírná ztráta pro nás pro všechny. Velmi těžko nacházím slova, kterýma bych mohla vyjádřit svůj vděk, úctu a obdiv této krásné duši.
Markéto, bylo mi ctí.
Kryštof Říha Jednou po hodině, to jsem byl ještě v prváku, jsme spolu krátce, ale přínosně mluvili o probírané látce a poté mi ochotně půjčila knížku, co se k ní vztahovala… Poděkoval jsem jí s tím, že jí za pár týdnů vrátím… Bohužel mi do dneška leží na stole :/

vzpomínám na ní jako na moc fajn vyučující, se smyslem pro humor a s velkou dávkou tolerance

Marek Skovajsa O Markétě jsem asi dříve slyšel, než jsem se s ní setkal. Byl to, tuším, tehdejší děkan Fakulty sociálních věd UK Lubomír Mlčoch, kdo při jedné oficiální příležitosti asi v roce 1999 (?) s pohnutím a nadějí hovořil o tom, že vztah mezi sociologií a ekonomií bude odteď aspoň v Praze velmi harmonický, protože obě disciplíny se usmíří v osobách Markéty a Tomáše Sedláčkových, kteří se někdy v té době měli brát.
Kdy jsem s Markétou mluvil poprvé, si opravdu nepamatuji. Když v říjnu 2002 díky iniciativě Miloslava Petruska přebíral na Karlově univerzitě čestný doktorát Zygmunt Bauman, asi jsme se už znali. Markéta přeložila a já jsem pak na pár místech dopiloval překlad Baumanovy děkovné řeči v Karolinu, která vyšla v Sociologickém časopise. Od té doby jsme o sobě věděli, občas si vyměnili emaily kvůli publikacím v časopise a občas prohodili pár slov na chodbě nebo zapředli hovor na některém z mnoha dlouhých sociologických večírků. Ale věděl jsem o ní málo.
V mojí kanceláři na ústavu visel zajímavý, ale trochu zašlý obraz z 60. let, který jsem někdy pozoroval, abych se stále nedíval jen do obrazovky počítače, ale nemohl jsem přijít na to, co na něm je, a už vůbec jsem netušil, kdo ho namaloval. Jednoho dne za mnou přišla kvůli něčemu do redakce Markéta, a než dosedla na židli, vyhrkla překvapeně: „Jé, ty tu máš dědu!“ Tak jsem se dozvěděl, kdo byl její dědeček Josef Liesler. Jindy, asi v roce 2005, když Markéta pobývala v Paříži během své cotutelle a já jsem tam byl na konferenci, jsme ještě spolu s jednou další pražskou kolegyní socioložkou večeřeli v japonské restauraci blízko Sorbonny. Zatímco já jsem nad teišoku zápasil s hůlkami, Markéta s kolegyní se pustily do dlouhé debaty o krizi lidstva nastíněné v Masarykově Sebevraždě. Už tehdy měla hluboký zájem o českou sociologii a její dějiny, který ji později dovedl k tomu, že na katedře sociologie FF UK začala vyučovat na toto téma kurz.
Později jsem se s ní setkal na smuteční hostině po pohřbu Miloslava Petruska v roce 2012. Tehdy jsme mluvili o vážnějších osobních věcech, jak to odpovídalo situaci. Uvědomil jsem si, že Markéta je mimořádně bystrá pozorovatelka světlých i temných stránek života.
Roky plynuly a s Markétou jsme i v naší malé sociologické komunitě vedli spíše paralelní životy. Doufal jsem, že po nástupu na katedru sociologie FF budu mít příležitost si s ní povídat častěji. Dopadlo to ale jinak, naprosto nepředvídatelně, tragicky. Loni v dubnu jsem musel převzít její kurz Dějin české sociologie, který normálně zahájila a ještě stačila skvěle přizpůsobit provizoriu způsobenému coronavirem. Je mi smutno, kdykoli otevřu stránku s účastníky kurzu a vidím, kolik dní uplynulo od chvíle, kdy se Markéta přihlásila naposled.

 

 

Profesní zaměření:

Politická sociologie (teorie demokracie, občanská angažovanost, společenská transformace postkomunistických zemí, politika a náboženství)
Dějiny české sociologie
Obecná sociologie
Profesní dráha
  • 2014 – dosud: odborná asistentka na katedře sociologie FF UK
  • 2012 – 2013: externí výuka na katedře sociologie
  • 2010 – 2013: vědecká pracovnice, oddělení Hodnotové orientace ve společnosti, SOU AV ČR, v.v.i.
  • 2009: doktorát ze sociologie na katedře sociologie FF UK v Praze a doktorát z politologie na Sciences-Po v Paříži
  • 2003 – dosud: výuka sociologie na HAMU (obor Hudební management)
  • 2003 – 2006 odborná asistentka na katedře sociologie FF UK (výuka: Základy sociologie, Důvěra a demokracie, Sociologické aktuality)
  • 2001 – 2009: doktorandka, oddělení Studia sociální struktury, SOU AV ČR
  • 2002 – 2003, doktorandka na Centre Français de Recherche en Sciences sociales (CEFRES), Praha
  • 2001, magisterský titul ze sociologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

 

Zahraniční stáže

  • Institut des études politiques de Paris (IEP) (2003 –2006)
  • EHESS Centre d´études des mouvements sociaux (CEMS) (červen 2006)
  • Yale University, USA – studijní pobyt (srpen – prosinec 2006)

 

Členství a funkce v odborných institucích, radách a komisích

  • členka organizačního výboru Teoretické sekce Masarykovy české sociologické společnosti
  • garantka ediční řady Základy sociologie Sociologického nakladatelství (SLON)
  • místopředsedkyně Akademické YMCY
  • členka ASFR – Association Française de Sciences sociales des Religions

Vybrané publikace

Sedláčková, M., J. Mlynář (ed). 2015. „Prima to bývalo a prima je to i teď!“ Memoáry k 50. výročí katedry sociologie FF UK. Praha: Vydavatelství FF UK

Sedláčková, M. 2015. „Role autority a meze důvěry v dnešní společnosti.“ Theologia vitae 5 (2): 185-193. ISSN 1803-4829.

Sedláčková, M. 2013. „Utváření moderní demokracie v kontextu vývoje vztahu politické sféry a náboženství“. Pp. 255-269 in J. Šubrt a kol. Soudobá sociologie V. Teorie sociální změny. Praha: Karolinum.

Sedláčková, M. 2013. „Důvěra v instituce a sociální důvěra“ Pp. 94-108 in K. Plecitá (ed.). Hodnoty, postoje, chování. Česká republika 2002 – 2012. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

Plecitá, K., M. Sedláčková. 2013. „Politická aktivita.“ Pp. 124-138 in K. Plecitá (ed.). Hodnoty, postoje, chování. Česká republika 2002 – 2012. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.

Sedláčková, M. 2012. Důvěra a demokracie. Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. Praha: Sociologické nakladatelství.

Sedláčková, M. 2012. „Democratization process in the Czech Republic“. Pp. 39-59 in U. Pinterič, Lea Prijon (eds.). Selected issues of modern democracy. Ljubjana: Vega.

Sedláčková, M., J. Šafr 2012. „Determinants of social trust and cohesion.“ Pp. 63-80 in L. Prudký (ed.). Values, social stratification and transformation. Praha: Karolinum.

Sedláčková, M., J. Šafr 2008. „Social Trust and Civic Participation in the Czech Republic.“ Pp. 213–236 in J. D. Lewandowski, M. Znoj (eds.). Trust and Transition. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing.

Šafr, J., I. Bayer, M. Sedláčková. 2008. Sociální koheze. Teorie, koncepty a analytická východiska. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 44 (2): 247–269.

Sedláčková, M., J. Šafr. 2008. „Koncept sociální koheze, důvěry a sociálního kapitálu v sociologii“. Pp. 309-353 in J. Šubrt a kol. Soudobá sociologie II. Teorie sociálního jednání a sociální struktury. Praha: Karolinum.

Závěrečné práce

 

Úvod > PhDr. Markéta Sedláčková, Ph.D.