Nemůžu slovy vyjádřit, jak moc mi Markéta chybí. Chybí mi k smrti. Chybí mi její humor, postřehy, laskavost, péče, její intelekt a krása, její každodenní přítomnost. Byla mým největším životním přítelem a láskou. Těším se na ní, opět.

Markéta Sedláčková. V době studií na první pohled, jemuž nebylo možné se vyhnout, působila jako oduševnělá, tak trochu aristokratická, přitom bystrá, komunikativní a aktivní. V jednom z nejlepších ročníků tvořila přirozené a slibné jádro prokazujíc pracovitost i sportovního ducha. O předpokladech pro vědeckou o pedagogickou práci definitivně přesvědčila v rámci absolvování dvojího doktorátu, přitom opravdu povznášejícím zážitkem byla suverénní obhajoba dizertace za účasti předních evropských sociologů. Nejvýrazněji si ji ovšem připomínám v souvislosti s návštěvou významného světového hosta, kdy jsme přizvali ji i Tomáše na společnou večeři. Bylo okouzlující sledovat, s jakým zápalem se zapojuje do konverzace, jež plynule přecházela v odborné diskuze, ve kterých osvědčila pohotovost i rozhled. Je příznačné, že si nepamatuji ani jméno hosta (mohl to být klidně P. Berger, T. Luckmann nebo Z. Bauman, nevím), ani co jsme to ve známé restauraci na Petříně jedli, šlo koneckonců o hostinu intelektuální, o čirou radost z rozpravy, která jde ke kořenům věci a dokáže být kritická i kreativní zároveň. Je nesmírná škoda, že všechno to, co opakovaně prokazovala v každodenním styku, jsme náhle ztratili: my, a také současná i příští generace studentů.
Paměť se, jak známo, udržuje a posiluje právě takovými prožitky a vzpomínkami. A tyhle obrazy rezonují natolik silně, že jsou prostě nevymazatelné.

Vzpomínám na srpnovou vůni sena, vyklánění z oken v uličkách vlaků při společných prázdninových cestách; Markétino rozhodování a následně vyprávění o přijímačkách na sociologii – a později první kapitolu její dizertace, kterou mám stále uloženou; vernisáže a výstavy, kam mě často přizvala, jelikož výtvarné umění znala zevniř a vlastně tak trochu žila v obrazech svého dědečka; vyprávění o prvním rande s nesmělým klukem s divokými zrzavými vlasy – a o pár let později jejich zahradní zásnuby a velkolepou svatební slavnost; procházku podél Seiny, kde jsme se snažily uhodnout, které z objektů jsou součástí venkovní výstavy umění a které jen náhodné konstelace (jako třeba hromada písku s lopatou a vadnoucí růží, kdy jsme usoudily: c’est bizzarre – c’est l’art); výměny knížek a povídání do noci v jejich překrásném podkroví mezi řekou a katedrálou; zprávy ze života za oceánem, a později společná cesta do Andalusie, kde mi pod stmívající se oblohou ve stínu Alhambry vyprávěla o malém Kryštůfkovi… bylo to intenzivní přátelství v období, kdy jsme se pomalu vydávaly krajinami do té doby pro nás neznámými, a všechny ty nové zážitky provázela její zvláštní pravdivost a upřimnost, radost z propojování lidí, život prožívaný do hloubky, a taková zvláštní jistota, že všechno má svůj smysl. Naše přátelství se přetvořilo v přátelství na dálku, ale s úplnou samozřejmostí jsem se těšila, že jednou zase spolu budeme chodit na koncerty a výstavy jako dřív a provyprávíme všechna ta desetiletí, která jsme strávily každá v jiné zemi… Když jsem s ní mluvila naposledy v jejím nemocničním pokoji (a s úzkostí jsem se s telefonem choulila v koutku pokoje s výhledem na zahradu rozkvetlou divokými třešněmi), ptala jsem se jí, co vlastně znamená její jméno. Markéta trošku překvapeně odpověděla: perla. Krása zrozená z bolesti. I letos Markétě vykvetly divoké třešně u nás na zahradě, a hluboký smutek se mísí s velkou vděčností za její čas na této zemi.