Abstrakt

Zatímco sociální role žen zažívá v posledním století vývoj a posun od jejího tradičního pojetí, o negativních dopadech role muže (na sebe sama) se v běžné společnosti příliš nemluví. Velmi palčivou oblastí je přitom negativní vztah mužů k vlastnímu zdraví (a zejména zdraví mentálnímu), který nejenže leží v pozadí mnoha dalších problematik, ale především se podílí na faktu, že muži v západní společnosti umírají předčasně a ve srovnání se ženami v drtivé převaze vlastní rukou. Práce se zabývá projevy tradiční maskulinity, které ve vztahu mužů k mentálnímu zdraví hrají roli, především vztahem maskulinity a feminity, jejichž tradiční vymezení „buď anebo“ napomáhá vytvářet negativní postoje mužů k péči o sebe sama. V souvislosti s tímto vztahem je jako názorný příklad rozebrána depresivní porucha, u které lze přímo sledovat působení negativ maskulinní role spojeného s odmítáním vlastností feminity. Na závěr je pohlíženo, jakou roli může hrát vše zmíněné ve vztahu k mužské sebevražednosti.

Vztah maskulinity k mentálnímu zdraví

Tradiční sociální role v západní společnosti podléhají v posledním století velkým změnám. Pomyslným kamenem uprostřed proudu je však role tradiční maskulinity, jejíž postavení je těmito změnami silně postihováno, avšak její role, na rozdíl od té ženské, není dosud nahrazována rolí novou (Möller-Leimkühler, 2003). Jednou z hlavních oblastí, ve které můžeme tento nepoměr přímo sledovat, je oblast zdraví a zejména zdraví mentálního. Zdá se totiž, že jejich vztah k maskulinitě je více než cokoli ovlivněn tím, že jsou spojeny s genderovým vymezením, tedy s projevy feminity. A právě tou tradiční maskulinita být nesmí.

Brooks (2003, s. 34)[1] uvádí stav následovně: „Ačkoliv mnoho mužů vede velmi naplňující životy, většina v mnoha oblastech trpí. Jsou postiženi stupněm úzkosti, zda jsou ‚dostatečnými muži‘ (tj. dokážou obstát ve srovnání s dalšími muži nebo nerealistickými představami veřejnosti o mužských hrdinech?). Většina mužů se potýká s řadou zdravotních problémů, které souvisí s tím, jak byli naučeni zacházet se svým tělem. Značný počet mužů zemře předčasně. […] V poslední řadě, mnoho z nich se bude cítit emočně izolováno a bude toužit po bližším spojení s ostatními.“

Ze statistických údajů je patrné, že dožití mužů v EU bylo jen za poslední dekádu průměrně o pět až šest let kratší než u žen (Eurostat, 2017). Co více, mužská sebevražednost je velkým fenoménem v celé západní společnosti a značně převyšuje nad ženskou; např. z celkového počtu 1316 sebevražd v ČR za rok 2016 bylo 1158 mužských (ČSÚ, 2017). Přitom zkoumáme-li například velkou depresivní poruchu, jež bývá v pozadí více než poloviny sebevražd, zjistíme trend opačný – diagnostikováno bývá až dvakrát tolik žen než mužů (Möller-Leimkühler, 2003).

Negativní dopady přitom nepociťují pouze muži. S rigiditou mužské role, kdy vztek a frustrace jsou jedinými dostupnými „mužskými“ emocemi (Brooks, 2003), zatímco všechny ostatní jsou projevem slabosti či feminity (Courtenay, 2000), se pojí celá řada problematik, od sebevražd, násilí (včetně sexuálního), homofobie i závislosti na alkoholu a jiných látkách. (Brooks, 2003; Courtenay, 2000; Cleary, 2012). Pochopení těchto vztahů je přitom klíčové, protože muži nejsou pouze pasivními obětmi, ale zároveň i hlavními aktéry ve vytváření a rekonstrukci kulturně předávaných maskulinních norem (Courtenay, 2000).

Nutné je v úvodu poznamenat, že bezpodmínečnou kauzalitu ve vztahu maskulinity a těchto problémů prokázat rozhodně nelze, lze zde ale sledovat značné souvislosti. Současně v samotné definici vlastností hegemonní maskulinity jako ideální formy, k níž se v určitých hierarchiích snaží muži dospět (Connell, 1995 podle Wegwood, 2009; Courtenay, 2000), hraje roli vysoký počet dalších dílčích faktorů, jako je kultura, etnicita, socio-ekonomický status aj.

Vzhledem k rozsahu práce budu proto pracovat se zobecněným vymezením ideálu maskulinity v západní společnosti, kde typickým představitelem bude vzdělaný heterosexuální muž, ze střední až vyšší vrstvy, ke kterému se kulturně nejčastěji pojí vlastnosti jako racionalita, emocionální sebekontrola a nezávislost na ostatních (Courtenay, 2000; Swan, 2008). Vymezení ideálu je k pochopení nezbytné, odlišnosti (např. i sexuální orientace) a nedostatky mohou totiž paradoxně muže motivovat k o to usilovnějšímu lpění na demonstracích maskulinního chování v jiných oblastech, aby je tak vyvážili (Courtenay, 2000).

Maskulinita, feminita

Základní otázkou, jež si pokládáme, je, jaký je vztah maskulinity k mentálnímu zdraví a z čeho vychází. Abychom tak ale mohli učinit, je nezbytné nejprve pochopit vztah mezi maskulinitou a feminitou, a maskulinitu samotnou. Při prvních popisech v druhé polovině padesátých let ji psycholog Guilford definuje jako soubor „primárních“ mužských vlastností (racionalita, nízká emoční expresivita aj), vykazuje-li potom osobnost tyto vlastnosti, jedná se o osobnost maskulinní (Heller, 2004; Muž, n.d.).

V tradičním pojetí je tak ostře vyhraněna proti feminitě (Möller-Leimkühler, 2003) – co je maskulinní, nemůže být zároveň femininní. V raných psychologických výzkumech byl tedy přijímán argument, že kladné sociální začlenění a psychický stav jsou podmíněny zejména správným přiřazením biologického pohlaví k odpovídajícímu konci maskulinity a feminity jako jednoho kontinua, tedy, že s nejméně problémy se potýkají maskulinní muži a femininní ženy (Barret & White, 2002; Brooks 2003; Lefkowitz & Zeldow, 2006).

Avšak rozdíly mezi společenským ani zdravotním chováním mužů a žen nejsou podmíněné pouze biologicky, v různých kulturách se jejich projevy liší (Connell, 1995, podle Wegwood, 2009). Z pohledu humanitního tak hraje nepostradatelnou roli socializace. V ní dle Brookse a Silversteina (1995, podle Brooks, 2003, s. 33)[2] „bývají muži a ženy rezolutně socializováni k limitování sebe sama na úzce vymezené a stereotypní role, k nahlížení na muže jako zajišťovatele a ochránce, ale ne jako pečovatele schopného emoční komunikace.“

Čím tedy muži mají být? Kromě vlastností, které jsme již definovali (racionalita, nezávislost, sebekontrola; Swan, 2008), vede tradiční mužská role muže k honu za získáváním statusu (mocí a dominancí), a proto se k ní pojí zejména vlastnosti jako agresivita, odvaha, kontrola nad situací a nezranitelnost (Möller-Leimkühler, 2003). Pocit nezranitelnosti může jednak plynout z kulturní víry, že mužské tělo je silnější a odolnější než ženské, a dále, že nejmocnějšími z hrdinů jsou ti, pro které vlastní zdraví a bezpečí nehraje roli (Courtenay, 2000). Vztek a agresivita jsou potom tradičně přijímanými projevy mužské exprese (Brooks, 2003; Möller-Leimkühler, 2003).

Značnou úlohu dále hraje sociální prostředí, ve kterém jedinec žije. Široce přijímaná forma maskulinity v určitém místě a čase je označována za hegemonní (Connell, 1995, podle Courtenay, 2000). Právě ta vytváří strukturu a určuje status a autoritu ve společnosti ve vztahu k ostatním mužům; vystoupení z jejích pravidel muže staví do nižšího postavení (Courtenay, 2000), a čím přijímanější v určitém prostředí je, tím vyšší nátlak na svou reprodukci vytváří (Cleary, 2012).

Vztah k (mentálnímu) zdraví

Co z toho plyne pro přístup mužů ke zdraví: péče o sebe a své zdraví je tradičně řazeno mezi vlastnosti feminity, proto, aby je mohl muž vykonávat, musel by se určitých částí maskulinity vzdát (Courtenay, 2000). Courtenay (2000, s. 1390)[3] dále rozvádí: „Odmítání a přehlížení fyzického nepohodlí, nebezpečí a zdravotních potřeb je vše prostředkem demonstrace rozdílnosti vůči ženám, u kterých je předpokládáno, že budou zosobňovat tyto ‚ženské‘ charakteristiky.“ Tuto demonstraci muži aktivně vyhledávají, jinak by tak sami sebe stavěli do podřazeného postavení ve vztahu k ostatním mužům; přijímání nepohodlí a nebezpečí je k ní snadno dostupnou cestou (Courtenay, 2000).

Názornou ukázku tohoto vztahu lze najít při studiu depresivní poruchy. Zde panuje paradoxní stav: u žen je evidován vysoký počet depresí a nízký počet sebevražd, u mužů vysoký počet sebevražd na nízký počet (evidovaných) depresí (Möller-Leimkühler, 2003). Muži tedy léčbu nevyhledávají, nicméně, jak již bylo zmíněno dříve, velká depresivní porucha přitom bývá v pozadí více než poloviny sebevražd (Möller-Leimkühler, 2003), kterým naopak dominují. Jakou roli v tom tedy hrají genderové role? Vycházejme z toho, jak bylo k depresi přistupováno historicky.

První výzkumy depresí vycházely téměř výlučně z ženských vzorků, a představily tak depresi jako ženskou nemoc, a daly tím podklad víře, že muže nepostihuje (Warren 1983, podle Courtenay, 2000). Právě toto přisouzení nemoci feminitě, stejně jako její projevy (stavy bezmoci, nevysvětlitelných emocí a pocitu nedostatečné kontroly nad životem), které jsou s maskulinitou naprosto neslučitelné, bývají největší motivací mužů k jejímu skrývání a nevyhledání pomoci (Warren 1983, podle Courtenay, 2000).

Pozdější výzkumy potvrzují, že dochází k rozdílnému přístupu k symptomům; feminita projevuje větší podíl zvnitřnění (tedy přijetí problému a jeho sdílení), zatímco maskulinita se uchyluje především k externalizaci (Barret & White, 2002). Hlavními strategiemi mužů, i vzhledem k jejich slabší sociální integritě, je tak popření a odmítnutí negativních pocitů, případně únik od nich, často ve spojení s konzumací alkoholu (Möller-Leimkühler, 2003).

Proč? Brooks (2003) argumentuje, že muži vnímají jakoukoliv psychickou bolest (pakliže ji nemohou přesměrovat na vztek) jako důkaz pokořující slabosti, což je děsí natolik, že se snaží udělat vše proto, aby se jí vyhnuli. Jejich hlavními afektivními stavy je tak vztek a frustrace, jako jediné „mužné“ emoce (Brooks, 2003).

Únik za pomocí alkoholu přitom není náhodný. Jeho konzumace je společensky s tradiční maskulinitou úzce spjata – zároveň je jedinou drogou, která je přímo spojována s projevem „mužnosti“ (Lemle & Mishkind, 1989, podle Brooks, 2003). Může tak nejen odvádět pozornost od negativních stavů, ale zároveň být prostředkem k udržování maskulinního statusu.

Dopady na mužskou sebevražednost

Důvody, které muže vedou k negativnímu postoji k vlastnímu zdraví, skrývání depresí, a k upínání se na užívání návykových látek (zejména alkoholu) namísto vyhledání pomoci, jsme představili. Na závěr se podívejme, jaký vliv může mít vše, co bylo dosud zmíněno, ve vztahu k mužské sebevražednosti.

Tradiční maskulinita klade velký důraz na schopnost udržet si za každou cenu nad situací kontrolu (Möller-Leimkühler, 2003). To znamená, že v situaci, která tuto kontrolu muži odpírá – např. ztráta práce, domova, nebo partnera, je maskulinní osobnost vystavena obrovskému tlaku (Brooks, 2003; Möller-Leimkühler, 2003).

Deprese umocňuje a vyvolává stavy bezmoci a nedostatku kontroly a muži si je namísto vyhledání léčby mohou vykládat jako osobní selhání (Warren 1983, dle Courtenay 2000). Často se tak uchylují k alkoholu, který jim pomáhá se s problémy vyrovnat, avšak nepomáhá jejich řešení (Cleary, 2012).

Hegemonie prostředí, ve kterém jedinec žije, potom může přidávat k vnitřnímu konfliktu i značný tlak vnější, obzvláště nemá-li jedinec kontrolu nad tím, zda může toto prostředí opustit (Cleary, 2012). Z tohoto pohledu tak sebevražda nemusí být pouze reakcí na neúnosnost bezvýchodné situace, ale posledním zběsilým rozhodnutím, jak vzít situaci zpět pod svoji kontrolu (Möller-Leimkühler, 2003).

Shrnutí

Vztah maskulinity a mentálního zdraví je z velké části negativní. Plyne to z tradičního vymezení maskulinity vůči feminitě, což může vyústit, ve snaze udržet svůj maskulinní status, v odmítání čehokoliv, co je feminitě přisuzováno. Vnitřní práce mužů s emocemi je tím výrazně limitována – společensky přijímanými jsou pouze agresivita, frustrace a vztek, ostatní emoce jsou tradičně považovány za femininní.

Tento vztah lze pozorovat zejména v případě depresivní poruchy, která byla původně definována jako nemoc žen a současně její projevy (stavy bezmoci, nevysvětlitelných emocí a pocitu nedostatečné kontroly nad životem) nejsou slučitelné s maskulinními vlastnostmi (racionalita, nezávislost na ostatních, emocionální stoicismus, kontrola). Prostředí, ve kterém je hegemonní ideál maskulinity silnou součástí identity, vytváří vnější tlak na striktní dodržování stanovené podoby rolí a přináší sankce za jeho porušování.

To vše se podílí na snaze mužů své problémy skrýt a vyhýbat se jim (například za pomocí návykových látek), což samo o sobě může být současně demonstrací maskulinity (zvládání nepohodlí, nezranitelnost, odvaha) navenek. Specifickou návykovou látkou je alkohol, který je s maskulinním chováním společensky úzce svázán. Vyústěním jsou dopady na mužskou sebevražednost, v níž se pojí vlivy všeho, co bylo zmíněno, a proto je možné na ni nahlížet i jako na poslední zoufalou demonstraci maskulinity; jako poslední akt demonstrace vlastní kontroly nad situací, v níž se dotyčný nachází.

Závěr

Jakkoliv chmurné se mohou zdát, tyto poznatky lze dále využít. Ostatně Möller-Leimkühler (2003, s. 7)[4] uzavírá, že „mužské pohlaví je osud, maskulinita jím ale není:“ dá se dále tvarovat, měnit a utvářet. Brooks (2003) současně ve své práci přináší poznatek z praxe: pochopí-li muži v terapii svou slepou příslušnost k maskulinnímu kodexu, dramaticky se tím změní jejich přístup k sebeobviňování. Ve výsledku jim to však nepřináší pouze hmatatelnou úlevu od tlaku maskulinní role, dává jim to zároveň motivaci zamýšlet se nad tím, jaké podobné dopady může mít socializace i na jejich protějšky.

Je proto více než cokoli důležité, aby se posun v rámci feminismu neubíral cestou rolí tradičních a neuchyloval se k pouhému vymezování se vůči tomu, co je maskulinním, nýbrž dovolil i mužům ze své role vystoupit a skrze sebepoznání překlenout propast, jež je dělí. Další směřování výzkumného zájmu tak leží v hlubším zkoumání skrytých dopadů rigidity mužské role a jejího vztahu k mentálnímu zdraví na další oblasti (např. homofobii, fyzické a sexuální násilí). Skrze jejich pochopení by bylo možné časem dospět ke společenské změně, která by byla prospěšná nejen výlučně životům mužů, ale i společnosti jako celku, a to nejen v otázce mentálního zdraví.

 

Bibliografie:

• Barret, A. E., & White, H. R. (2002). Trajectories of Gender Role Orientations in Adolescence and Early Adulthood: A Prospective Study of Mental Health Effects of Masculinity and Feminity*. Journal of Health and Social Behavior, 43, stránky 451-468.
• Brooks, G. R. (2003). Masculinity and men’s mental health. ReVision, 25(4), stránky 24-37.
• Cleary, A. (2012). Suicidal action, emotional expression, and the performance of masculinities. Social Science & Medicine, 74, stránky 498-505. doi:10.1016/j.socscimed.2011.08.002
• Courtenay, W. H. (2000). Constructions of masculinity and their influence on men’s well-being: a theory of gender and health. Social science & medicine, 50, stránky 1385-1401.
• ČSÚ. (2017). Zaostřeno na ženy a muže – 2017: 2 – 24. Sebevraždy. Získáno 23. 1. 2017, z https://www.czso.cz/csu/czso/2-zdravi-fcc6pk51fv
• Eurostat. (2017). Life expectancy by age and sex. Získáno 23. 1. 2017, z http://ec.europa.eu/eurostat/web/population-demography-migration-projections/deaths-life-expectancy-data/database#
• Heller, D. (2004). Maskulinita a feminita v dějinách psychologie. Psychologické dny 2004 : Svět žen a svět mužů. Polarita a vzájemné obohacování. Načteno z https://cmps.ecn.cz/pd/2004/texty/text75.html
• Lefkowitz, E. S. (2006). Masculinity and Feminity Predict Optimal Mental Health: A Belated Test of the Androgyny Hypothesis. Journal of Personality Assessment, 87(1), stránky 95-101.
• Möller-Möller-Leimkühler, A. M. (2003). The gender gap in suicide and premature death or: why are men so vulnerable? Eur Arch Psychiatry Clin Neurosci, 253, stránky 1-8.
• Muž. (n.d.). In Sociologická encyklopedie. Získáno 24. ledna 2017, z https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Mu%C5%BE
• Swan, E. (2008). ‘You Make Me Feel like a Woman’: Therapeutic Cultures and the Contagion of Feminity. Gender, Work and Organization, 15(1), stránky 89-107.
• Wegwood, N. (2009). Connell’s theory of masculinity – its origins and influences on the study of gender. Journal of Gender Studies, 18(4), stránky 329-339. doi:10.1080/09589230903260001

Poznámky pod čarou:

[1] „Although many men are leading very fulfilling lives, most men suffer in a lot of areas. They are plagued with a degree of anxiety about whether they are „man enough“ (ie, do they measure up to the next guy or to unrealistic public images of male heroes?) Most men are susceptible to a range of health problems that are related to the way they are taught to treat their body. Many men will die prematurely. […] Finally, many will feel emotionally isolated and will yearn for closer connections with others.” (Brooks, 2003, s. 34)

[2] „Men and women to have been resolutely socialized to limit themselves to narrow and stereotyped roles, to viewing men as providers and protectors, but not nurturers and emotional communicators.” (Brooks & Silverstein, 1995, podle Brooks 2003, s. 33)

[3] „Men’s denial and disregard of physical discomfort, risk and health care needs are all means of demonstrating difference from women, who are presumed to embody these “feminine“ characteristics.” (Courtenay, 2000, s. 1390)

[4] „Male sex is a fate,but masculinity is not:[…]“ (Leimkühler, 2003, s. 7)