Lenka Chudomelová

z předmětu: Soudobé společnosti

V posledních letech můžeme v zastupitelských demokraciích pozorovat tendenci k využívání prvků přímé demokracie či probíhající debaty o jejich větším zapojení.  V České republice se to stalo jedním z významných témat předvolebních kampaní v letech 2017 a 2018. Referendum také rozhodlo o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.

Zavádění prvků přímé demokracie na celostátní úroveň v zemích, v nichž funguje zastupitelský systém, s sebou ovšem může nést jisté kontradikce a nezamýšlené vedlejší důsledky. Tato práce identifikuje na základě odborné literatury hlavní argumenty pro a proti této „hybridní“ podobě politického systému. Zabývá se jednak otázkou, jaké důsledky pro společnost může přinést, a jednak možnostmi, jak (a zda) by mohly být prvky přímé demokracie funkčně začleněny.

Krize důvěry v politický systém?

Politický systém můžeme vidět jako jeden ze subsystémů společnosti, který významně ovlivňuje život občanů. Důvěra v politické instituce (jako je vláda, prezident, atd.) je ve vztahu k jejich legitimitě a k legitimitě celého systému, což může mít implikace pro (ne)úspěšné fungování systému. Důvěra v instituce státu (politická důvěra) pak souvisí s mezilidskou generalizovanou (sociální) důvěrou v neznámé lidi žijící v našem okolí, přičemž vztah je oboustranný: důvěra v instituce poskytuje jistotu a pocit sdílených hodnot, které umožňují důvěru v neznámé lidi, a na druhou stranu generalizovaná důvěra podporuje toleranci a konsenzus či kompromis, tedy i důvěru v instituce (např. Gaidytė, 2013; Newton, 2001). Stav politického systému a státních institucí je tudíž důležitý pro fungování společnosti jako celku.

Studie ukazují, že podpora většího zapojení prvků přímé demokracie je spojena právě s důvěrou a také s nespokojeností s tím, jak funguje současná demokracie.  Dalton, Burkin a Drummond (2001) ukazují tuto souvislost na německých datech a také na evropských výzkumech agentury Eurobarometr: souvislost nalezli mezi podporou přímé demokracie a nespokojeností s demokracií i důvěrou v politiky.

Současná politická scéna se stává nestabilní a zdá se, že politický systém v některých západních, ale i středoevropských demokratických zemích prochází krizí důvěry.  Například ve Spojených státech a dalších tradičních demokraciích klesá důvěra ve vládu od 60. nebo 70. let minulého století, i když v posledních letech je proměnlivá, bez viditelného trendu (van der Meer, 2017).

Na datech z České republiky výrazný pokles v ukazatelích důvěry nebo spokojenosti není možné sledovat: nemáme k dispozici dostatečně dlouhé časové řady a demokratický systém zde funguje pouze od 90. let. V rámci Evropské unie Češi důvěřují vládě podprůměrně (Evropská komise, 2017), což je však ukazatel silně fluktuující podle momentální nálady a situace: vrcholy zažila na počátku devadesátých let a v roce 2010 (Červenka, 2018; CVVM, 2018).

Spokojenost s fungováním demokracie se podle posledního šetření CVVM z února 2017 pohybovala na 60 %, což je nejvíce od začátku sledování v roce 2003 (Čadová, 2017): na sledování dlouhodobějšího vývoje tedy bohužel nemáme data. Spokojenost s politickou situací je v ČR naopak tradičně nízká, i když také prochází značnými výkyvy, jak ukazuje následující graf:

Zdroj: CVVM, Časové řady vybraných otázek z výzkumu Naše společnost, dostupné online: http://cvvmapp.soc.cas.cz/

Na úrovni České republiky se tedy více než o náhlé krizi důvěry v politický systém hovoří o krizi důvěry v tradiční politické strany; tato otázka není dlouhodobě sledována ve výzkumech veřejného mínění, ovšem ukazují na ni výsledky posledních dvou voleb do Poslanecké sněmovny (ČSÚ, 2013; ČSÚ, 2017), v nichž získávaly pozici nové či na celostátní úrovni nezavedené strany (hnutí ANO, Úsvit přímé demokracie/Strana práv občanů, Pirátská strana).

Tendence k přímé demokracii

Politické systémy jsou výsledkem historického vývoje v dané zemi (Hloušek & Kopeček 2004), jde do určité míry o zvykovou záležitost, která se vyvíjí postupně.

V západní Evropě – s výjimkou Švýcarska – převažuje model zastupitelské demokracie, tedy výkonu moci občanů skrz volené zástupce. V rámci zastupitelského systému se pak v jednotlivých zemích liší rozdělení moci mezi jednotlivé složky – vládu, parlament, prezidentský úřad – a také volební systémy (Hloušek & Kopeček, 2004).

Přímá demokracie, v níž občané rozhodují o záležitostech přímo bez prostředníka, se v současnosti objevuje pouze ve spojení se zastupitelskou, tedy jsou využity jen její prvky. Největší zastoupení prvků přímé demokracie je v současnosti ve Švýcarsku, které je tak jediným výrazným příkladem systému, který někteří autoři nazývají polopřímou demokracií. Nejčastějšími prvky přímé demokracie, které jsou využívány napříč zeměmi, jsou různé typy referenda, tedy hlasování občanů o otázce, která má být schválena či odmítnuta (ať už na celostátní či lokální úrovni, s různou mírou závaznosti pro výkonnou a zákonodárnou moc). Dalším prvkem, který je využíván (hlavně ve Švýcarsku), je tzv. lidová iniciativa, tedy situace, kdy občané vyvolají hlasování o určité otázce či návrhu zákona (Hloušek & Kopeček, 2004).

Jak je vidět, přímá demokracie má teoreticky mnoho nástrojů, od referend na různých úrovních, lidových iniciativ až po další, minoritnější instituty (např. lidová fóra). V současnosti se nejčastěji – zvláště v rámci hybridních systémů – využívají první dva zmíněné, respektive převažuje využití institutu referenda (Hloušek & Kopeček, 2004). Česká Ústava umožňuje vyhlásit referendum s pomocí ústavního zákona, což bylo využito při rozhodování o vstupu ČR do Evropské unie. V současné době politici diskutují o vzniku zákona, který by přímo upravoval obecné referendum a jeho podmínky, nikoliv jen pro jednu konkrétní situaci, ale jako dlouhodobý nástroj. Referendum je v ČR dále možné na lokální úrovni, a to podle Zákona 22/2004 Sb.  Před volbami v roce 2017 a poté prezidentskými volbami v únoru 2018 byla ovšem jedním z velkých témat možnost občanů rozhodovat přímo, a to v kontextu členství v NATO a EU a odvolatelnosti politiků a kontroly veřejných zakázek či smluv.

Pokud se podíváme na podporu prvků přímé demokracie v ČR, největší podpora panuje dlouhodobě u lokálních otázek (83 % v roce 2017) a stabilní je i výše podpory rozhodování o významných celospolečenských otázkách (přes 50 % lidí, 54 % v roce 2017). Rozhodování o zákonech a mezinárodních smlouvách má proměnlivější podporu: rozhodování o zákonech by nechalo na občanech 23 % respondentů v roce 2017 (nicméně v roce 2016 se pro něj vyjádřilo 31 %), o mezinárodních smlouvách by měli občané rozhodovat podle 15 % lidí dotazovaných v roce 2017 (Tuček, 2017). Tato čísla také pravděpodobně souvisejí s aktuální politickou situací: například v roce 2013, kdy padla Nečasova vláda, lze vysledovat vyšší kladné postoje respondentů k rozhodování občanů.

V dalším textu budou prvky přímé demokracie myšlena hlavně referenda a občanské iniciativy, tedy nejrozšířenější a nejdiskutovanější nástroje, které je možno včlenit do hybridního systému.

Zapojení prvků přímé demokracie: argumenty pro a proti

V diskuzi o zavedení prvků přímé demokracie se na obou stranách objevuje několik základních argumentů. Následující tabulka shrnuje hlavní předpokládané klady a zápory, respektive argumenty pro a proti zavedení prvků přímé demokracie, jak byly identifikovány v odborné literatuře.  Tyto argumenty se týkají šesti hlavních témat: informovanosti obyvatel, problematiky participace a důvěry v systém, schopnosti systému odrážet názory určitých skupin obyvatel, a nakonec otázky finanční manipulovatelnosti a možnosti racionálního rozhodování. V další části práce budou tyto argumenty podrobněji rozebrány.

Argumenty pro zavedení	Argumenty proti zavedení
Edukace k informovanosti a zájmu o politiku.	Neschopnost všech dosáhnout míry informovanosti potřebné pro rozhodování.
Participace: větší zapojení do veřejného dění.	Participace jen části obyvatel (nízká účast v referendech).
Větší důvěra v systém, posiluje legitimitu systému.	Nižší důvěra ve vládu a parlament, což podrývá jejich legitimitu; oslabení zodpovědnosti volených politiků.
Rozhodne většina.	Problém ochrany minorit proti vůli většiny.
Nezkorumpovatelnost systému.	Množství peněz v kampani každé ze stran může ovlivnit výsledek.
Překonání partikulárního zájmu.	Manipulace s lidmi, psychologická omezení racionality v rozhodování.

Zdroj: Vlastní zpracování.

Problém informovanosti

Přímé zapojení občanů do rozhodování s sebou nese požadavky na získávání a vyhodnocování informací o daném problému, ale i o fungování správy státu. Podle zastánců přímé demokracie jsou lidé v takovém systému více motivovaní informace vyhledávat. Jak shrnuje Dyck (2009), tento edukativní efekt je jedním z hlavních argumentů příznivců přímé demokracie.

Informovanost občanů, respektive její omezení, je zároveň jedním z hlavních argumentů proti prvkům přímé demokracie. Panuje zde obava, že běžní občané nejsou dostatečně informovaní, chybí jim analytické schopnosti a další kognitivní předpoklady pro zvážení všech aspektů, případně je pro ně tento proces příliš časově náročný. S tím souvisí i nutnost jednoduché formulace problému („ano“ znamená pro návrh) a zajištění jasného, nikoliv manipulativního vyznění návrhu (Butler a Ranney, 1994).

Studie zaměřující se na oba argumenty jsou spíše ojedinělé a nepřinášejí jednoznačné výsledky (Butler a Ranney, 1994). Fossedal (2002) ve svém shrnutí politického systému ve Švýcarsku a jeho důsledků uvádí, že Švýcaři jsou opravdu lépe informovaní o politických záležitostech (ve smyslu správy země) a tráví více času čtením tisku. Na tomto místě je však potřeba zmínit problém, který nastává pokaždé, když je Švýcarsko citováno jako příklad pro systém (polo)přímé demokracie. Za prvé, je zde jasný problém příčin a následku: Švýcarsko má svoji nejen politickou, ale i společenskou kulturu. Fossedal (2002) například uvádí, že jde o systém produkující méně silných vůdců a více rozdrobenou politickou scénu, je zde z hlediska politiky nedůvěra k dlouhodobé profesionalizaci a k příliš výrazným jedincům. Je otázkou, zda tyto rysy vyplývají ze švýcarské polopřímé demokracie, či zda není spíše politický systém postavený na určité mentalitě Švýcarů, která může být posunuta blíže ke kolektivistickému myšlení a ovlivněná rozdělením země na více samosprávných kantonů, jež se mezi sebou potřebují domluvit.  Za druhé, vzhledem k tomu, že přímá (nebo polopřímá) demokracie reálně funguje pouze ve Švýcarsku, není ideální provádět srovnání z hlediska fungování státu, důvěry atd. s dalšími západními státy. Bez většího vzorku zemí je obecně problematické určit, zda je zde opravdu souvislost mezi jeho politickým systémem a dalšími aspekty fungování politiky nebo společnosti. Další prvky přímé demokracie, jako jsou referenda, jsou pak v každé zemi aplikovány v  jiné podobě a formě, proto je i v tomto případě těžké porovnávat a činit jednoznačné závěry.

Pokud se vrátíme k problému informovanosti, Lupia a Matsusaka (2004) shrnují výzkumy, které potvrzují hypotézu, že voliči jsou dostatečně informovaní na to, aby mohli rozhodovat, nebo dokonce že střední míra informovanosti je pro rozhodnutí dostatečná. Z jimi shromážděných experimentů vyplývá, že voliči používají kognitivní zkratky, které jim umožňují činit rozhodnutí: například v experimentu vedeném v rámci exit pollu byli voliči rozděleni na vysoce informované, mírně informované a neinformované: mírně informovaní volili podobně jako vysoce informovaní, ovšem lišili se od neinformovaných. Další výzkumy pak ukazují, že voliči, kteří jsou méně informovaní, častěji volí zachování statutu quo, což autoři přisuzují opatrnosti a reflexi vlastní nejistoty ohledně otázky.

Lupia a Matsusaka (2004) proto shrnují, že voliči jsou schopni využít omezené množství informací k adekvátnímu rozhodnutí, ovšem je potřeba, aby byli k dispozici důvěryhodní poradci (jejichž motivy pro obhajobu dané pozice jsou známé) a aby bylo zamezeno manipulativním a nepravdivým informacím.

Právě zmíněná podmínka dostupnosti informací, důvěryhodných poradců a absence výrazných manipulací je však hlavní slabinou argumentu, jak bude dále rozvedeno níže.

 

Participace a důvěra v systém

Co nejvyšší občanská participace je bez pochyby cílem demokratických režimů. Volební účast se v evropských zemích snižuje: výraznější propad je vidět u post-komunistických zemí, nicméně i v západní Evropě dochází zhruba od 80. let k poklesu (Solijonov, 2016, s. 26). Tento trend může odrážet nespokojenost s nabídkou stran a v důsledku mohou být ve výkonné nebo zákonodárné moci zastoupeny zájmy pouze některých částí populace. To může dále snižovat legitimitu celého systému. Problém participace, důvěry a legitimity je proto úzce propojený.

V případě hybridního systému zastupitelské demokracie s hojně využívanými prvky přímé demokracie nastává problém, vůči komu občan důvěru pociťuje – vůči ostatním občanům a svým vlastním schopnostem formovat správu země, či vůči voleným zástupcům?

Dyck (2009) došel ve své analýze dat z amerických výzkumů k závěru, že kontakt s prvky přímé demokracie zvýšil zapojení občanů i jejich informovanost, nicméně naopak zhoršil jejich vztah k vládě: volené zástupce lidé považují za méně důvěryhodné. Dyck shrnuje, že „nedůvěra je institucionálním vedlejším produktem institucí přímé demokracie“ (s. 561). Zároveň dochází v jeho modelu k interakci, kdy více uvědomělí (informovaní) občané důvěřují své vládě ještě méně.

Tento přesun od spoléhání se na volené zástupce k větší osobní angažovanosti nemusí být nutně problémem. Otázkou je, co považujeme za ideální cílový stav: pokud těžiště rozhodování zůstává na (částečně profesionalizovaných) volených zástupcích, je pokles důvěry problematický a může jednak ovlivnit jednak legitimitu systému, jednak oslabit odpovědnost politiků. Pokud je cílem, aby voliči převzali více zodpovědnosti v každodenním rozhodování (tedy přiblížili se modelu Švýcarska, kde se rozhoduje například i o daních), pak tento přesun takovým problémem být nemusí.

Možnosti finanční manipulace systému

Problém manipulace má dvě dimenze, jak je vidět v tabulce: za prvé finanční, za druhé psychologickou.

Pokud jde o finanční, hlavní obavou je, že množství peněz investovaných do kampaně ovlivní její přesvědčivost, a tudíž i výsledek. Skupina, která má k prosazování svého zájmu méně prostředků, má slabší pozici k rozšíření svých argumentů a jejich prosazování.  Lupia a Matsusaka (2004) shrnují studie na toto téma, které ukazují, že množství prostředků vynaložených na kampaň nekoreluje s výsledkem referenda, někdy je dokonce vztah opačný. Gerber podle Lupia a Matsusaka (2004) ve své studii konstatuje, že velké množství peněz investovaných korporacemi pro podpoření svého zájmu je pro občany ve výsledku nedůvěryhodné, proto je menší objem peněz vynaložený občanskými iniciativami ve výsledku efektivnější. Fossedal (2002) pozoruje, že ve Švýcarsku panuje nedůvěra k příliš bohatě financovaným kampaním, takže se peněz nevynakládá tolik jako v jiných státech.

Z hlediska tohoto problému je zde samozřejmě otázka možnosti kontroly výdajů (například Česká republika sice má pravidla pro financování kampaní, ta jsou však obcházena a možnost jejich efektivní kontroly jsou omezené). Druhým faktem je, že politický marketing je stále se rozvíjejícím odvětvím, které má potenciál řídit komplexní komunikaci strany či zájmové skupiny směrem k občanům: tento marketing nemusí být na první pohled tolik viditelný (pokud se například zabývá komunikací na sociálních sítích), nicméně stále je přítomný.

Psychologická manipulace vs. racionální rozhodování celku

Druhou možností manipulace s voličem je ta psychologická. Zatímco zastánci přímé demokracie mluví o tom, že při hlasování ve velkém počtu lidí se mohou parciální zájmy a vlivy vzájemně eliminovat (Robejšek, 2016), zůstává obava, že naopak může dojít k manipulacím s pomocí médií a marketingových strategií.

Způsob, jakým jsou instituty přímé demokracie v současnosti používány, je manipulacím nakloněn: jde o témata, která se pohybují v emocionální rovině, či jsou do ní cíleně převedena. Kampaň před referendem o Brexitu byla plná čísel a údajů neodpovídajících realitě a argumentů apelujících na vnější nebezpečí, jako je imigrace, pracovníci z východu přebírající práci na úkor Britů a finanční nezávislost země (Stone, 2017). I v české debatě dominuje téma referenda o otázce vystoupení z EU, případně z NATO, což vytváří velký prostor pro emotivní a nepříliš korektní debatu.

Je otázkou, zda je možné tyto kampaně udržet v mezích racionální diskuze, například nastavením pravidel ze strany státu a jejich vymáháním. Vzhledem k současnému přesycení mediálního prostoru, zapojení sociálních sítí a blogů by šlo o úkol velmi komplexní a náročný na finanční i lidské zdroje. Pokud jsou do debaty zapojeny apely na předsudky (jako jsou out-group a in-group stereotypy), přesouvá se taková kampaň do roviny mimo tu faktickou.

Čí zájem je prosazován

Instituty přímé demokracie, jako jsou referenda a lidové iniciativy, jsou založeny na hlasování, ve kterém rozhodne většina. Politika se tak v ideálním případě přesouvá k „mediánu názorů“ (Dyck, 2009). Lupia a Matsusaka (2004) ve svém shrnutí výzkumů na toto téma uvádějí, že jde o korektivní mechanismus, který posune reálnou legislativu blíže k názoru většiny, pokud se prací legislativců vychýlí příliš nalevo či napravo.

Z hlediska toho, čí hlas je slyšet, je relevantní přemýšlet o nebezpečí tzv. „tyranii většiny“, jak ho nazývají Butler a Ranney (1994): tedy o hrozbě, že práva a zájmy menšin budou potlačeny z vůle většiny. V tomto ohledu samozřejmě existují pojistné mechanismy: státy, jejichž legislativa umožňuje instituce přímé demokracie, často mají v zákonech pojistku, podle níž se nesmí v referendu rozhodovat o lidských právech (Cemper, 2018). Je rovněž pravdou, že v demokratických státech nebyl nikdy v lidovém hlasování přijat žádný zákon, který by omezil práva menšin (Butler & Ranney, 1994). Tato obava je tak na místě pouze jako teoretická možnost, nicméně vzhledem k některým indiciím ohledně stupňování xenofobie, antisemitismu apod. (např. OSN, 2016) je to obava, kterou je potřeba mít na mysli.

Zajímavou otázkou, která se týká rozhodování většiny, je teoretická možnost založení systému nikoliv na převaze většiny, ale z větší části na konsenzu.  S tímto pracuje koncept „deliberated democracy“ (volně přeloženo jako diskutující demokracie), který je teoretiky rozvíjen v rámci úvah o přímé demokracii.  Koncept je rozpracován do různých podob, nicméně v jádře stojí představa o diskuzi a následném konsenzu: dané téma má být společensky rozebráno v debatě, na níž zazní názory a postoje všech zúčastněných stran (včetně těch minoritních), které ostatní účastníci vezmou v potaz; tím dojde ke zvýšení informovanosti ve společnosti. Rozhodování pak má probíhat raději prostřednictvím konsenzu než silovým hlasováním. Tento koncept je možné přirovnat k rozhodování občanské poroty v americkém soudním systému, kdy se porotci musí shodnout na verdiktu (podle konkrétní právní úpravy různě silnou většinou, v některých případech naprostou většinou) (Eagen, 2018).  V praxi by se pak „deliberated democracy“ projevovala kromě referend a iniciativ také občanskými fóry nebo mediací mezi skupinami.  Už z principu však jde o nástroj, který se hodí spíše na lokální úroveň, a proto jeho stoupenci podporují decentralizaci, případně ho prosazují jako doplňkový nástroj k zastupitelskému systému (Smith, 2001).

Koncept „deliberated democracy“ působí jako těžko aplikovatelný na každodenní rozhodování, možná s výjimkou některých lokálních otázek. Zajímavý na něm je však právě důraz na konsenzus. V poslední době se poukazuje na „polarizaci společnosti“ (či „rozdělení společnosti“, jak ráda píší média), tedy na to, že volby s binární otázkou (ano/ne, či dva kandidátu proti sobě) jsou ve výsledku velmi vyrovnané a velká část občanů zůstává po vyhrocené kampani nespokojená. Větší snaha o konsenzus místo „přetlačení“ mírné menšiny mírnou většinou je proto myšlenka, která stojí za zvážení.  S konsenzuálním pojetím pracuje v českém prostředí například participativní model Demokracie 21, který zvýhodňuje kandidáty (či otázky) přijatelné pro největší počet lidí (D21, 2018).

Nezamýšlené důsledky prvků přímé demokracie na politický systém a společnost

Jak již bylo zmíněno, studií ověřujících předpokládaná pro a proti zapojování institucí přímé demokracie do běžného fungování demokracií je příliš málo a jejich výsledky jsou protichůdné, než abychom mohli činit jednoznačné závěry.

Pokud vyjdeme z výše předloženého, docházíme k následujícím třem základním závěrům:

A) Instituty přímé demokracie mají s nejvyšší pravděpodobností potenciál formovat společnost, avšak do jaké míry a jakým přesným směrem záleží nejen na jejich konkrétní podobě, ale také na charakteru společnosti před tím, než k zavedení dojde. Je například možné, že kolektivisticky založená či informačně vyspělá společnost tyto prvky přijme s větší lehkostí než společnost individualistická, s nízkou informační zralostí (či špatnou kvalitou školství). Dále je pravděpodobné, že instituty přímé demokracie budou občany formovat k většímu zapojení do veřejných záležitostí a informovanosti o správě státu. Na druhou stranu lze predikovat, že dojde k oslabení pozice volených zástupců (což by v případě České republiky, kde mají již nyní poslanci, senátoři a ministři nízkou úroveň důvěry, mohl být při zachování zastupitelské demokracie značný problém).

Taková změna by proto měla být výsledkem vize dalšího směřování společnosti (s představou cílového žádoucího stavu), tedy nikoliv opatřením sloužícím krátkodobému prosazení zájmů (například otázky Evropské unie). Mělo by k ní být přistoupeno jedině v případě, že na tomto kroku zavládne ve společnosti konsenzus, nikoliv jako výsledek mocenské převahy jedné části společnosti nad druhou.

B) Podobná proměna je dlouhodobějšího rázu, a proto, pokud se některý ze států rozhodne zapojovat do svého běžného rozhodování referenda a další prvky přímé demokracie, nemělo by jít o změnu náhlou a skokovou, ale pečlivě připravenou a spíše pozvolnou, ošetřenou v legislativě množstvím záchranných mechanismů a pojistek: např. kvóra na počet hlasů potřebných pro schválení návrhů, vyjmutí některých otázek (lidsko-právních, příp. dalších) z rozhodování apod. Zároveň by musel být zajištěn prostor pro funkční diskuzi mezi stranami, tedy kontrolní instituce ověřující faktickou korektnost kampaní a zamezující manipulacím.

Referenda se v současnosti používají ve velké míře pro rozhodování o emotivních, polarizujících otázkách, ve kterých je velký prostor pro manipulace a které nejsou nejvhodnější příležitostí pro učení se občanské participaci a kritickému myšlení.  Zavedení přímé demokracie pro tyto otázky by mělo v zájmu edukace předcházet rozhodování o menších tématech, ideálně od lokální po obecnou úroveň.

C) Posledním tématem, které vyvstává jako zásadní, je rozhodování většiny oproti principu konsenzu. Zůstává otázkou, zda – a v jaké podobě – by mohlo konsenzuální rozhodování fungovat na úrovni států, nicméně je to téma, které by zasloužilo větší rozpracování a praktické experimenty; mohlo by tak přispět k většímu „spojení společnosti“, respektive k uspokojení většího procenta lidí a tím k podpoření důvěry a legitimity systému.

Závěr

Jak bylo popsáno, při zkoumání tématu přímé demokracie narážíme na zásadní problém, že prvky tohoto systému fungují z demokratických států pouze ve Švýcarsku. Chybí nám proto srovnání s dalšími zeměmi, a tudíž i dostatek dat pro analýzu.  Zároveň nemáme dostatek relevantních analýz a experimentů, které by teoretické předpoklady potvrdily či vyvrátily.

Prvky přímé demokracie, přenesené do prostředí s fungující zastupitelskou demokracií, však podle všeho mají souvislost s podobou politického systému a jednáním i mentalitou voličů. Tyto nástroje vedou občany k větší informovanosti a participaci, naopak však spíše podrývají důvěru ve volené zástupce (na nichž stojí politický systém ve většině evropských demokracií).  Je zde také nebezpečí manipulace systému a voličů.

Vzhledem k vedlejším důsledkům, které nástroje přímé demokracie mohou přinést, vyvstávají tři hlavní závěry. Za prvé, aplikování těchto prvků by mělo proběhnout pouze na základě konsenzu ve společnosti, po předchozím prozkoumání otázky, zda jsou důsledky pro občany a stát zvládnutelné a žádoucí, tedy s vizí cílového stavu. Za druhé, změna by měla být pozvolná, s velkým množstvím kontrolních a brzdných mechanismů znesnadňujících zneužití a zaručujících prostředí, ve kterém bude možné svobodně, ale korektně diskutovat a vést informační kampaně. Za třetí, měly by být zváženy možnosti využití principu konsenzu místo hlasování většinou, a to v zájmu neprohlubování rozdílů ve společnosti.

Literatura:

Butler, D., & Ranney, A. (1994). Referendums around the world: the growing use of direct democracy. Washington, D.C.: AEI Press.

Cemper, J. (2018, 27. únor). Zákony o referendu v Evropě. Manipulátoři.cz. [cit. 9. března 2018].  Dostupné z: http://manipulatori.cz/7061-2/

CVVM. (2018). Časové řad vybraných otázek z výzkumu Naše společnost. [cit. 9. března 2018]. [online]. Dostupné z: http://cvvmapp.soc.cas.cz/

Čadová, N. (2017). Názory české veřejnosti na úroveň demokracie a respektování lidských práv v ČR – únor 2017. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/demokracie-obcanska-spolecnost/4262-nazory-ceske-verejnosti-na-uroven-demokracie-a-respektovani-lidskych-prav-v-cr-unor-2017

Červenka, J. (2018). Důvěra ústavním institucím v únoru 2018. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4541/f9/pi180307.pdf

Co je D21? [cit. 9. března 2018]. [online]. Dostupné z: https://news.d21.me/cs/v-d21/vize-demokracie-2-1/

Dalton, J. R., Bürklin, W. & Drummond, A. (2001). Public opinion and direct democracy. Journal of Democracy 12 (4), p. 141-154. National Endowment for Democracy by the Johns Hopkins University Press. Dostupné z: http://www.socsci.uci.edu/~rdalton/archive/jod01.pdf

Dyck, J. J. (2009). Initiated distrust: Direct democracy and trust in government. American Politics Research 37 (4), s. 539-568. Sage. DOI: 10.1177/1532673X08330635

Gaidytė, T. (2013). Trust in mature and post-communist democracies. Sociopedia.isa. DOI: 10.1177/205684601364

Fossedal, G. (2002). Direct democracy in Switzerland: Discoveries from a political test tube. Democracy  Summit, Williamsburg, VA. Dostupné z: http://www.democracyfoundation.us/symposium/library/fossedalpaper.pdf

Hloušek, V. & Kopeček, L. (2004). Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita v Brně. ISBN: 80-210-3195-6.

Lupia, A. & Matsusaka, J. G. (2004). Direct democracy: New approaches to old questions. Annual Review of Political Science. 7, s. 463-82. DOI: 10.1146/annurev.polisci.7.012003.104730

Newton, K. (2001). Trust, social capital, civil society, and democracy. International Political Science Review 22 (2), s. 201-214. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1423/jaro2010/PSY222/um/11678300/Trust__Social_Capital__Civil_Society__and_Democracy__Newton_.pdf

OSN. (2016, 1. listopad). Racism, Xenophobia Increasing Globally, Experts Tell Third Committee, amid Calls for Laws to Combat Hate Speech, Concerns over Freedom of Expression. [cit. 9. března 2018]. Dostupné z: https://www.un.org/press/en/2016/gashc4182.doc.htm

Robejšek, P. (2018, 2. červen). Proč je masa moudřejší než elity. Názory Aktuálně [online]. [cit. 16. března 2018]. Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-robejsek.php?itemid=27483

Smith, G. (2001). Taking deliberation seriously: Institutional design and green politics. Environmental Politics, 10 (3), s. 72-93. London: Frank Cass.  DOI: 10.1080/714000562

Solijonov, A. (2016). Voter trunout trends arend the world. International Institute for Democracy and Electoral Assistance. Stockholme. Dostupné z: https://www.idea.int/sites/default/files/publications/voter-turnout-trends-around-the-world.pdf

Stone, J. (2017, 17. prosinec). Brexit lies: The demonstrably false claims of the EU referendum campaign. The Independent Online. [cit. 9. března 2018]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/infact/brexit-second-referendum-false-claims-eu-referendum-campaign-lies-fake-news-a8113381.html

Tuček, M. (2017). Zájem o politiku a názory na podílení se občanů na rozhodování – únor 2017. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR. Online: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/demokracie-obcanska-spolecnost/2162-zajem-o-politiku-a-nazory-na-podileni-se-obcanu-na-rozhodovani-unor-2017

Van der Meer, T. W. G. (2017). Political trust and the „crisis of democracy“.  Oxford Research Encyclopedia of Politics. Oxford University Press. DOI: 10.1093/acrefore/9780190228637.013.77

Český statistický úřad. (2017). Volby do Parlamentu České republiky konané ve dnech 20.10. – 21.10.2017: Celkové výsledky hlasování [cit. 9. Března 2018]. Český statistický úřad. Dostupné z: https://www.volby.cz/pls/ps2017nss/ps2?xjazyk=CZ

Český statistický úřad. (2013). Volby do Parlamentu České republiky konané ve dnech 25.10. – 26.10.2013: Celkové výsledky hlasování [cit 9. Března 2018]. Dostupné z: https://www.volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ

Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2018 [cit. 9. března 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-22#f2495021