Abstrakt: V práci se věnuji okolnostem vítězství koncepce rychlé transformace u politických elit i veřejnosti v české části Československa v roce 1990. Na základě úvah nad sekundární literaturou se domnívám, že k tomuto vítězství výrazně přispěla skutečnost, že novináři věnovali pozornost hlavně neoliberálním ekonomům, přičemž chápali ekonomii jako apolitickou technickou disciplínu a v tomto duchu československý diskurs o ekonomické reformě do značné míry prezentovali jako střetnutí neoliberálních odborníků s lidmi, kteří ekonomii nerozumí. Díky tomu mohli nástroje neoliberální ekonomie její čeští zastánci využít především jako prostředky v politickém zápase o radikální rozchod se starým režimem, a odborné diskuse o ekonomické efektivitě, v nichž jejich pozice zdaleka nebyla tak dominantní, naopak nechat stranou. V přístupu novinářů se přitom z mého pohledu odráží tradiční pojetí intelektuála v české kultuře jako šiřitele osvěty (oproti intelektuálovi kritizujícímu zavedený řád). V klíčovém období navíc česká politická elita nepovažovala – přičemž v tomto směru lze opět najít paralely s tradičním řešením obtížných politických otázek, například za první republiky – za nutné dát obyvatelstvu možnost se ke konkrétnímu návrhu ekonomické reformy vyjádřit ve svobodných volbách.

Rok 1989 a neoliberalismus

Přechod z plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní, k němuž ve středovýchodní Evropě došlo po pádu komunismu, byl zřejmě největší změnou, k níž ve společnostech na tomto kontinentu za poslední tři dekády došlo. Tato transformace[1] svým průběhem a výsledky dodnes velmi silně ovlivňuje hospodářský a politický život dotčených zemí. V následujícím textu se pokouším najít odpověď na otázku, jaké faktory vedly k tomu, že ideologicky v České republice (respektive Československu[2]) vyhrála rychlá transformace, jejíž součástí byla skoková liberalizace ekonomiky a kuponová privatizace (vliv náhlé liberalizace byl možná významnější než vliv privatizace, přestože v populárním povědomí je s transformací spojena právě privatizace).

Ke klíčovým předpokladům, z nichž volba této metody vycházela, patřila 1) představa, že převedení majetku do soukromého vlastnictví bude představovat významný krok směrem k fungující tržní ekonomice, a 2) představa, že čím dříve se fungování podniků podrobí zásadám volného soutěžního trhu – včetně trhu mezinárodního – tím lépe (Šulc, 1996; Mlčoch, 2000; Klaus, 2006). Tyto předpoklady úzce souvisí s ideologií neoliberalismu[3] a konkrétně pojmem spontánního řádu (Hayek, 1988), jež se promítla také do praktických politických doporučení tzv. washingtonského konsenzu, jak je formuloval – původně pro Latinskou Ameriku – Williamson (2005) a obecně s představou, rovněž neoliberální, že trh rozhoduje nejlépe, protože jeho rozhodnutí jsou nejinformovanější (Mirowski, 2014). K vítězství rychlé transformace v Československu bylo o pravdivosti těchto předpokladů třeba přesvědčit jak mocenskou elitu, tak širší společnost.

Problematika organizace transformace je i nadále velmi relevantní: mimo jiné v souvislosti s rozvojem méně rozvinutých ekonomik a jejich integrací do světového hospodářství. Nepřekvapí proto, že hodnocení transformace ve středovýchodní Evropě je stále předmětem názorových klání či boje[4] a že názory na tento proces se velmi liší. Zatímco někteří autoři (Shleifer a Treisman, 2014; v českém prostředí Klaus, 2016) jej hodnotí zásadně pozitivně, jiní (Milanović, 2014; v českém prostředí Pick, 2011) hovoří o selhání a promarněných příležitostech. Typicky přitom transformaci vytýkají její přílišnou rychlost a nekoncepčnost (prosazování transformace formou šokové terapie), nikoliv přechod od plánované ekonomiky k ekonomice tržní jako takový. Přitažlivost a důvody ideologického vítězství (nikoliv ovšem absolutního vítězství v rovině praktické realizace) rychlé cesty jsou tématem této práce, která se věnuje období politických sporů o podobu transformace, vlastní realizaci však ponechává stranou.

Vymezení rozhodné doby a událostí

Téma transformace nepatřilo k tématům, jimž by se před revolucí roku 1989 v režimních či paralelních strukturách dostalo větší pozornosti (Appel, 2004). Pro komunistické vůdce nebyly větší odchylky od stávajícího kurzu přípustné, a ekonomové tak – i v rámci teoretických úvah zaměřených do budoucna a v rámci značné svobody bádání, které se těšili (Kohout, 2013) – uvažovali hlavně o malých strukturálních změnách[5]. Pro většinu významných představitelů disentu pak byla ekonomická témata něčím zcela cizím (Schwartz, 2006; Myant, 2013). Ještě na konci roku 1989 si, můžeme-li věřit tehdejším průzkumům veřejného mínění, drtivá většina Čechoslováků nepřála instalovat kapitalismus (Schwartz, 2006), a naopak se kladně vyjadřovala o socialismu (Krapfl, 2013).

K rozsáhlejším diskusím o novém uspořádání ekonomiky však na úrovni elity došlo velmi záhy po 17. listopadu 1989. Panovala všeobecná shoda na tom, že je vhodné vytvořit tržní hospodářství a privatizovat státní majetek (Myant, 2013; Schwartz, 2006; Šulc, 1996)[6] a zpočátku i na tom, že k tomu má dojít postupně. Tato situace odrážela nálady v širší společnosti: průzkum veřejného mínění provedený na počátku roku 1990 naznačoval, že si československá společnost většinově přála postupnou reformu.

Mediálně nejdůležitějším zastáncem pozvolné změny byl v tomto počátečním období šéf prognostického ústavu[7] Valtr Komárek, který prosazoval specificky československou cestu, aniž by přesně vysvětlil, v čem by měla spočívat (Myant, 2013, s. 42). Pozvolný postup doporučoval i tým ekonomů vedený Josefem Zieleniecem (jehož součástí byli mj. Tomáš Ježek, Roman Česka či Vladimír Rudlovčák), který se reformou zabýval již v listopadu 1989: v rámci transformace přitom měly být do vhodného okamžiku podniky majetkově ovládány státními bankami (Schwartz, 2006).

Gradualistický postoj se do určité míry promítl do praktických kroků federální vlády národního porozumění[8], jíž byl Komárek prvním místopředsedou, a prezidenta Václava Havla[9]. V tomto období došlo na jejich popud ke změnám právní úpravy, které měly položit základ demokratické a tržní společnosti: vedle zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a cenzury či zajištění svobody shromažďování a svobodných voleb došlo i na změny v právní úpravě podnikání a nakládání se zemědělskou půdou. Změny tohoto druhu byly chápány jako neproblematické a nepolitické (Schwartz, 2006).

Komárek měl z titulu své funkce místopředsedy federální vlády ale především zajistit zpracování programu ekonomické reformy. K tomuto účelu byla sestavena komise, tzv. hospodářská rada (Turek, 1995). Komárek však nepracoval příliš výkonně ani organizovaně, a proto byla záhy ustavena nová komise, v níž dominovali přesvědčení neoliberálové, kteří prosazovali rychlý přechod k tržní ekonomice: Barčák (později Stračák), Dlouhý, Dyba, Ježek, Hoffmann, Klaus, Miller, Tošovský a Tříska (Kohout, 2013). Vedle rychlosti kladli členové této komise, v níž měl rozhodující slovo federální ministr financí Klaus, kterému Komárek de facto vyklidil pole[10] (Turek, 1995), důraz také na co největší omezení role státu, tedy co největší rozsah privatizace (Pick, 2011) a nejrychlejší liberalizaci. S regulací ekonomiky prostřednictvím průmyslové politiky[11] nepočítali. Podniky měly být co nejdříve předány soukromým vlastníkům, kteří pak měli zajistit jejich případnou restrukturalizaci a adaptaci na nové podmínky.

V únoru 1990 na konferenci na zámku v Kolodějích za účasti řady významných protagonistů privatizačních debat – mj. pozdějšího českého ministra průmyslu J. Vrby – Tomáš Ježek a Dušan Tříska podle jedné z verzí příběhu (Schwartz, 2006) k tomuto účelu vymysleli kuponovou privatizaci: pomocí kuponů bylo možné obrovský objem státního majetku rozdat za velmi krátkou dobu. Do stejné doby a na stejnou konferenci klade představení svých úvah o kupónové privatizaci českým ekonomům v jiné verzi téhož příběhu Jan Švejnar (Schwartz, 2006)[12]. Ačkoliv Václav Klaus původně nepatřil k příznivcům masové privatizace, záhy se jej podařilo přesvědčit (Schwartz, 2006, s. 125).

V březnu roku 1990 však hmatatelný výsledek v podobě konkrétního materiálu pro politiky stále chyběl (Kohout, 2013; Schwartz, 2006). Občanské fórum se tedy rozhodlo pověřit zpracováním ekonomické koncepce souběžně i tým fungující pod místopředsedou české vlády Františkem Vlasákem (Kohout, 2013; Sojka, 2002), jehož součástí byli mj. K. Kouba, J. Fogel, J. Hanzelka, L. Mlčoch, Z. Šulc či O. Turek (Sojka, 2002).

Ve Vlasákově týmu hráli prim osmašedesátníci, tj. lidé, kteří aktivně usilovali o reformu ekonomických poměrů již roku 1968 a kterým se Václav Havel (a jeho další blízcí spolupracovníci, ale zřejmě nikoliv Petr Pithart) snažili při organizaci Občanského fóra (které v revoluční době fungovalo jako výtah k moci) vyhnout (Kohout, 2013). Jejich návrh transformace (který nabízel scénář s rychlejší, ale nikoliv skokovou, transformací a pomalejší liberalizací zahraničního obchodu) se od návrhů neoliberálů zásadně lišil. Požadoval, aby před privatizací – které měla probíhat postupně, pomalu a s ohledem na specifické podmínky jednotlivých podniků – nejprve stát podniky restrukturalizoval (významná úloha v této fázi měla připadnout fondu národního majetku, jehož vytvoření se navrhovalo) a aby je v přechodném období před zahraniční konkurencí chránil průmyslovou politikou (Sojka, 2002). Důraz se přitom kladl především na standardní privatizační metody[13].

Pověření Vlasákova týmu k vypracování konkrétního materiálu logicky podnítilo i Klausův tým k většímu úsilí. Federální vládě tak byly nakonec v dubnu 1990 (Myant, 2013) prezentovány dvě koncepce ekonomické transformace. Na počátku května federální vláda rozhodla, aby byl Vlasákův program zapracován do programu Klausova týmu (Kohout, 2013; Myant, 2013; Schwartz, 2006), který tak slavil vítězství.

Tou dobou už Komárek nebyl místopředsedou federální vlády. Rezignoval ještě v dubnu, když se Václav Havel (s většinou Komárkových kolegů) postavil za Klausův program reformy (Schwartz, 2006; Myant, 2013). Podle průzkumů veřejného mínění navíc již tehdy většina populace považovala transformaci za hlavní prioritu a „58 % Čechoslováků podporovalo tvrdší a rychlejší reformu“ (Schwartz, 2006, s. 119). Na naléhání Miloše Zemana, poslance federálního shromáždění, byl ovšem sjednocený materiál, v němž dominovaly návrhy Klausova týmu, scénář ekonomické reformy, předložen k veřejné diskusi (Myant, 2013; Appel, 2004).

V důsledku toho nemělo před červnovými volbami Občanské fórum jasný program transformace. Jeho oficiální dokumenty se tomuto tématu vyhýbaly a uváděly jen, že cílem je tržní ekonomika otevřená světu (Kohout, 2013). Dlužno dodat, že stanovisko akademických institucí k federálnímu scénáři ekonomické reformy, který z větší části odrážel koncepci Klausova týmu, bylo v září 1990 při druhém čtení návrhu ve sněmovně v zásadě záporné (Turek, 1995; Šulc, 1996). Klausův program byl ale přesto přijat, protože v tuto chvíli už v teoretické rovině neexistovala alternativa a v případě nepřijetí by vláda musela podat demisi (Myant, 2013, s. 43)[14].

Proč neoliberálové vyhráli?

Na otázku, proč výše popsaný sled událostí vyústil v rovině praktické politiky i v rovině veřejného mínění v podporu šokové terapie, se pokoušela odpovědět (ať už v rámci hlavního předmětu své práce, nebo mimochodem) celá řada autorů kritických k neoliberalismu (například Turek, 1995; Stiglitz, 1999; Appel, 2004; Schwartz, 2006; Kohout, 2013; Myant, 2013). Jejich odpovědi se do značné míry překrývají, mimo jiné také proto, že jeden z druhého čerpali.

V zásadě jde přitom o dvě otázky: 1) proč veřejnost, která ještě na počátku roku 1990 v zásadě dávala přednost gradualistické transformaci (a možná dokonce třetí cestě), již v květnu téhož roku podporovala radikální transformaci (její „vítězství u lidu“), a 2) jak mohli neoliberálové politicky uspět v institucionálním prostředí, které jejich přesvědčení většinově nesdílelo (jejich „vítězství u elit“)?

Existuje samozřejmě vysvětlení neoliberálů, které v podstatě nepřipouští, že by roku 1990 existovala nějaká alternativa – tedy kromě pokračování centrálního plánování a jiného kolektivismu (Klaus, 2006). Šoková cesta roku 1990 z jejich pohledu zvítězila v demokratickém klání (Klaus, 2006; Tříska, 2002) a prosadila se proti nedemokratickým intrikám špiček Občanského fóra (Klaus, 2006), a to vedle politické obratnosti svých zastánců také svým přirozeným apelem, který reagoval na touhu po svobodě. Rychlost byla kromě toho nezbytná mimo jiné i proto, aby se zabránilo spontánní privatizaci podniků jejich vedením (Weigel, 2003; Klaus, 2002)[15].

Kohout (2013) ve své diplomové práci naznačuje, že institucionálně triumfovala mocensko-technická zručnost neoliberálů, kterou velmi podrobně popisuje[16] a proti níž stála nezručnost oponentů, například Komárka, kterého neoliberálové navíc dokázali v rozporu se skutečností vykreslit jako spojence Vlasákových mužů. Kohout si v tomto směru všímá také jednotnosti a bojovnosti neoliberálů vůči všem ostatním názorům a jejich práce s médii, jakož i jejich revolučního pragmatismu, tedy ochoty k programovým ústupkům v zájmu rychlejšího politického postupu.

Tyto faktory byly však podle něj v konečnému důsledku relativně podružné. Hlavním důvodem úspěchu šokové terapie (v jeho pojetí kuponové privatizace)[17] bylo to, že odpovídala očekávání veřejnosti. Argumentuje přitom kontinuitou mezi individualizovaným životem soukromých konzumních slastí normalizace komunistickém režimu a vidinou zbohatnutí pro konzum v individualizované společnosti investorů, ale také touhou po spravedlnosti a pokračování v revoluce. Oběma požadavkům nejlépe vyhovovala Klausova radikální cesta. Jak vidno, shodne se Kohout, pokud jde o hodnocení politické roviny, do značné míry s neoliberály.

Myant (2013) v otázce vítězství u lidu zmiňuje neschopnost Komárka přijít s jasným návrhem. Zdůrazňuje rovněž skutečnosti, které skýtají odpovědi na obě otázky: že schválený scénář ekonomické reformy do značné míry odrážel standardní doporučení Mezinárodního měnového fondu, tedy washingtonského konsenzu; že existovaly nereálné představy o české průmyslové výlučnosti a pokročilosti, z níž pramenil naivní optimismus ohledně konkurenceschopnosti českých podniků a že kuponová privatizace oproti standardním metodám umožňovala privatizovat výhradně do českých rukou, což bylo významným argumentem v kontextu strachu ze zahraniční dominance (který hrál roli jak v diskusích v rámci institucí, tak v debatě veřejné). Rychlá transformace měla představovat radikální osvobození od minulosti.

Schwartz (2006), podobně jako Kohout, rovněž na první místo co do vlivu klade naladění české společnosti. Jeho příčinu vidí v tom, že československý, a zejména český komunistický režim byl v porovnání s Polskem či Maďarskem velmi konzervativní[18]. Důsledkem této konzervativnosti režimu byl programový antikomunismus velké části společnosti[19], zejména u příslušníků zklamané Klausovy generace, a volání po radikální přestavbě. Dalším z důsledků pak byla také absence odporu vůči šokové terapii ze strany odborů či podnikových vedoucích pracovníků[20]. To vše, spolu s podporou renomovaných zahraničních autorit, politicky obratným neoliberálům (kteří také těžili z neobratnosti Komárka) s jejich jasnou představou usnadnilo cestu k vítězství. Havel a jeho nejužší okolí přijali vizi neoliberálů, protože nejlépe odpovídala jejich antikomunistické a prozápadní orientaci. Rychlost ostatně implicitně požadoval i Václav Havel, když se podivoval nad tím, že hospoda v místě jeho bydliště je i po revoluci stále ve vlastnictví státu (Schwartz, 2006).

V návaznosti na Krejčího (1994) si ale Schwartz (2006) všímá i toho, že Občanské fórum voličům před volbami z června 1990 neříkalo celou pravdu, protože naznačovalo, že přechod k tržnímu hospodářství nebude mít vážnější sociální důsledky[21]. Jako hlavní důvod změny nálad veřejnosti vidí na základě práce Michele Kayalové[22] v první polovině roku 1990 práci médií, která elita – díky oddanosti novinářů – ovládala a která fungovala jako její hlásná trouba.

Appelová (2004) rovněž uvádí vliv mezinárodních doporučení, jejichž autoři v rychlé privatizaci a liberalizaci spatřovali lék na všechny neduhy. Tento vliv podle ní ale nebyl zásadní: transformační programy si činitelé v jednotlivých zemích připravili sami. Česká republika navíc vzhledem ke své dobré výchozí pozici nebyla závislá na půjčkách Mezinárodního měnového fondu. Mezinárodní instituce nicméně finančně podporovaly vhodně smýšlející politiky v zemích středovýchodní Evropy. Podobně jako Schwartz a Kohout si také všímá fenoménu antikomunismu a vedle toho také ideje návratu do Evropy. Celá transformace podle ní představovala ideologicky motivovanou změnu režimu. Pokud jde o otázku institucionálního vítězství, zdůrazňuje Appelová Klausův politický talent, především na cestě k postu předsedy Občanského fóra, při které těžil jak z pilné osobní kampaně v regionech, tak z názorových různic mezi Prahou a venkovem.

Stiglitz (1999, s. 22) se zabývá pouze otázkou, proč šokovou terapii za svou přijaly elity. Jednu z příčin vidí v mentalitě „morální horlivosti a pocitu triumfu“ dané vítězstvím ve studené válce, která některé účastníky konfliktu mezi kapitalismem a komunismem vedla ke snaze naprosto zlikvidovat instituce reálného socialismu. Na všechny, kdo se takto radikálnímu – Stiglitz říká „jakobínskému“ či „bolševickému“ – řezu bránili, bylo pohlíženo jako na kolaboranty. Tak se podle něj otevřely dveře odborníkům, kteří byli neochvějně přesvědčeni o své pravdě a celý proces transformace chtěli řídit na základě pouček z ekonomických učebnic, jež braly jako svaté zjevení.

Pro Turka (1995) byla hlavním důvodem vítězství šoku politická obratnost Klause a jeho adorace novináři, které si dokázal získat svou erudicí, ale také sebestředným přesvědčením o vlastní genialitě. Nedočkavá společnost se pak nechala přesvědčit a nad odbornými oponenty Klaus zvítězil díky politické pozici, kterou takto získal.

Přestože v zásadě souhlasím s Kohoutovou (2013) i Schwartzovou (2006) tezí o velmi špatných šancích odpůrců rychlé cesty tváří v tvář naladění české společnosti i s tezí Appelové o touze po změně režimu, přece jen se mi toto pojetí zdá být až příliš deterministické. Mám za to, že elitnímu diskursu je třeba při legitimizaci transformační strategie připsat mnohem větší vliv. V tomto směru je pak nutno zdůraznit úlohu médií, v tom jsem zajedno s Turkem. Jejich role podle mě nespočívala ani tak v tom, že by nekriticky přesvědčovala obyvatelstvo o správnosti radikálních kroků, ale spíše v tom, že celý diskurs strukturovala jako spor moderních odborníků (neoliberálních ekonomů) s lidmi včerejška, kteří problematice nerozumí (Schwartz, 2006; Turek, 1995). Média tak v podstatě přejala vylučovací diskurs neoliberálů (který popisuje Kohout, 2013).

Stalo se tak nejen díky obratnosti neoliberálů a mezinárodní síle washingtonského konsenzu, ale mimo jiné i proto, že – řečeno titulem knihy Yves Smith (2010), zakladatelky vynikajícího blogu Naked Capitalism – novináři byli „econned“: tj. podlehli triku, že ekonomie je technická disciplína hledající odpovědi na otázky mimo vliv politiky. V tomto ohledu hrály velký význam aspekty, na které upozorňuje Stiglitz (1999).

Představa o politické neutralitě ekonomie si sice i bez vlivu médií dokázala získat také nejužší vedení Občanského fóra v čele s Havlem – a byla důvodem, proč do něj byli v kritickém období roku 1989 přizváni ekonomové z prognostického ústavu Klaus a Dlouhý a proč se podle Schwartze (2006) Havel zásadněji nezapojil do debaty o transformaci –, byla to však podle mě právě média, která o neoliberálních receptech, tj. o tom, že soukromé vlastnictví a liberalizace ekonomiky samy o sobě budou mít blahodárný hospodářský vliv, přesvědčila i velkou část společnosti.

Umělá hranice mezi politickými a odbornými problémy, kterou média v rozhodném období vytvořila, umožnila, aby v debatách v rámci elity o ekonomické problematice neoliberálové své protivníky odrovnali politickými argumenty. V rovině širší demokratické legitimace transformace lidé možnost hlasovat, jak správně podotýká Pick (2010), nedostali[23], přestože i neoliberálové v konečném důsledku chápali transformaci především jako politický krok, a nikoliv jako racionalizující opatření k dosažení větší efektivity, a kritérium odbornosti tak používali pouze jako politický nástroj.

Já bych doplnil, že se tak stalo v duchu nejlepších tradic mocenského fungování meziválečného československého státu, jak je popsal historik Jan Tesař (2014a): transformace nebyla v červnu roku 1990 tématem voleb, protože Občanské fórum se soustředilo na souboj s komunistickou stranou a mělo obavy, že by diskuse o ekonomických otázkách mohla oslabit jeho pozici (Schwartz, 2006).

I vytvoření umělé hranice mezi technickými a politickými otázkami lze podle mě interpretovat ve smyslu tradičního pojetí práce intelektuála v Českých zemích, kterého se ve svých pracích (2014a a 2014b, s 224 a 230–231) dotýká i Tesař[24]. Kořeny kultury, z níž vyvěrá, přitom spatřuje v českém národním obrození (2014a, s. 123). V takovémto prostředí úlohou intelektuála, potažmo novináře, není kriticky přezkoumávat vládnoucí diskurs, nýbrž v intencích tohoto diskursu vychovávat širší obyvatelstvo. Novináři pak místo kritického zkoumání deklarované apolitičnosti ekonomie prostě předpokládali – a konstrukcí celé debaty vedli obyvatelstvo k tomu –, že skutečně apolitická je[25]. Přirozeně nemohu tento svůj předpoklad podpořit empirickými doklady. Právě proto by podle mě vliv médií v uvedené kritické době a práce neoliberálů s nimi byly výborným tématem pro rozsáhlejší empirickou studii.

Závěr

V této práci jsem se pokusil naznačit, že vítězství rychlé transformace, zahrnující kuponovou privatizaci a skokovou liberalizaci ekonomiky, mohlo pramenit z pojetí ekonomie jako apolitické technické disciplíny a vlivu médií, která na základě tohoto pojetí československý diskurs o ekonomické reformě do značné míry prezentovala jako střetnutí neoliberálních odborníků s lidmi, kteří problematice nerozumí.

Paradoxní je, že českým neoliberálům předpoklady neoliberalismu sloužily především jako prostředky v politickém zápase o radikální rozchod se starým režimem, a diskuse o ekonomické efektivitě pro ně byla druhořadá.

Domnívám se, že představa o objektivitě ekonomie, která byla přes uvedený paradox široce přijímána, pramenila jednak z jejího chápání z dob komunismu a jednak z její autority v západním světě a mezinárodních institucích. Chování československých (respektive především českých) novinářů a jejich přístup k neoliberálním odborníkům lze vysvětlit fungováním novináře jako osvětového pracovníka zprostředkujícího pravdu centra širším masám, jež rezonuje v pracích Jana Tesaře (2014) a které pro USA popisuje Fishman (1980).

V duchu nejlepších tradic první republiky popsaných právě Tesařem (2014a) se mocenská elita v klíčových otázkách v kritické době nadto rozhodla do značné míry obejít demokratické mechanismy, ke kterým se programově hlásila, a veřejnosti se tak na její názor na transformaci před rozhodujícími volbami roku 1990 nikdo neptal.

 

 

Citovaná literatura

Appel, H. (2004). A new capitalist order [elektronický zdroj]: privatization and ideology in Russia and Eastern Europe. Pittsburgh, Pennsylvania: University of Pittsburgh Press.

Earle, J. S. et al. (1997). Mass privatization, distributive politics and popular support for reform in the Czech Republic. Praha: Akademie věd České republiky, Sociologický ústav.

Fishman,, M. (1980). Manufacturing the News. Austin: University of Texas Press.

Hayek, F. (1988). The Fatal Conceit: the errors of socialism. V W. W. Bartley, The Collected Works of F. A. Hayek. Chicago; London: The University of Chicago Press; Routledge.

Holman, R. (2002). Kupónová privatizace. V M. Loužek (ed.), Kupónová privatizace. Sborní textů (publikace CEP č 13/2002) (stránky 97–101). Praha: CEP – Centrum pro politiku a ekonomiku.

Jakl, L. (2013). Janu Stráskému – boj o transformaci 90. let je bojem o dnešek. V kol. autorů, Dnešní polemika o včerejší privatizaci (stránky 45–52). Praha: Institut Václava Klause.

Klaus, V. (2002). K desátému výročí zahájení kuponové privatizace. V M. Loužek (ed.), Kupónová privatizace. Sborní textů (publikace CEP č 13/2002) (stránky 93–96). Praha: CEP – Centrum pro politiku a ekonomiku.

Klaus, V. (2006). Patnáct let od zahájení ekonomické transformace. V M. Loužek (ed.), Patnáct let od obnovení kapitalismu v naší zemi. (publikace CEP č. 47) (stránky 11–17). Praha: CEP. Načteno z http://www.monumenttotransformation.org/atlas-transformace/html/t/transformace/3-patnact-let-od-zahajeni-ekonomicke-transformace.html

Klaus, V. (2016). 25 let české transformace. Praha: Institut Václava Klause.

Kohout, M. (2013). Proč došlo ke kupónové privatizaci? (diplomová práce). Praha: Univerzita Karlova, FF UK, katedra sociologie.

Kouba, K. (2005). Transformace a privatizace v původních představách a třináct let poté. V K. Kouba, O. Vychodil a J. Roberts, Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace (stránky 11–77). Praha: Karolinum.

Krapfl, J. (2008). Poetický základ politiky: Dějiny významu roku 1989. V A. Gjuričová a M. Kopeček (eds.), Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989 (stránky 134–157). Praha; Litomyšl: Paseka.

Krapfl, J. (2013). Revolution with a human face: politics, culture, and community in Czechoslovakia, 1989-1992. Ithaca; London: Cornell University Press.

Krejčí, O. (1994). Kniha o volbách. Praha: Victoria Publishing.

Milanović, B. (17. listopad 2014). For Whom the Wall Fell? A balance-sheet of transition to capitalism. Načteno z globalinequality: http://glineq.blogspot.cz/2014/11/for-whom-wall-fell-balance-sheet-of.html

Mirowski, P. (září 2014). The political movement that dared not speak its own name: the Neoliberal Thought Collective under erasure. Načteno z ineteconomics.org: https://www.ineteconomics.org/uploads/papers/WP23-Mirowski.pdf

Mirowski, P., a Plehwe, D. (2009). The Road from Mont Pèlerin: The Making of the Neoliberal Thought Collective. Cambridge, Massachusetts; London, England: Harvard University Press

Mlčoch, L. (2000). Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice. V L. Mlčoch, Úvahy o české ekonomické transformaci (stránky 85–89). Praha: Vyšehrad.

Myant, M. (2013). Vzestup a pád českého kapitalismu. Ekonomický vývoj české republiky od roku 1989. Praha: Academia.

Pick, M. (29. duben 2010). Nejsem vynálezcem, spíš zahradníkem, říká Miloš Pick. Načteno z Novinky.cz: https://www.novinky.cz/kultura/salon/198697-nejsem-vynalezcem-spis-zahradnikem-rika-milos-pick.html

Pick, M. (2011). Zbytečné selhání transformace české ekonomiky. V M. Pick, Stát blahobytu, nebo, Kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989–2009 (stránky 71–88). Všeň: Grimmus.

Shleifer, A., a Treisman, D. (listopad/prosinec 2014). Normal Countries: The East 25 Years After Communism. Foreign Affairs, stránky 92–103. Načteno z https://scholar.harvard.edu/files/shleifer/files/normal_countries_draft_sept_12_annotated.pdf:

Schwartz, A. H. (2006). The politics of greed: how privatization structured politics in Central and Eastern Europe. Lanham: Rowman & Littlefield.

Smith, Y. (2010). Econned: how unenlightened self interest undermined democracy and corrupted capitalism. New York: Palgrave Macmillan.

Sojka, M. (prosinec 2002). Alternativní scénáře transformační strategie československé ekonomiky na počátku 90. let a jejich teoretická východiska (Working paper UK FSV – IES. No. 21, 2002). Načteno z http://ies.fsv.cuni.cz/: ies.fsv.cuni.cz/default/file/download/id/684>

Stiglitz, J. E. (1999). Whither Reform: Ten Years of the Transition (keynote address, World Bank Annual Bank Conference on Development Economics, Washington, D.C., April 28 30, 1999). Načteno z http://siteresources.worldbank.org/INTABCDEWASHINGTON1999/Resources/stiglitz.pdf

Šulc, Z. (1996). Spor o strategii transformace. V V. Šafaříková a kol., Transformace české společnosti 1989−1995 (straánky 119−121). Brno: Doplněk. Načteno z http://www.monumenttotransformation.org/atlas-transformace/html/t/transformace/8-spor-o-strategii-transformace.html

Tesař, J. (2014a). Mnichovský komplex. V J. Tesař, Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky (stránky 12–135). Praha: Prostor.

Tesař, J. (2014b). Vlastenci a bojovníci. V J. Tesař, Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky (stránky 147–248). Praha: Prostor.

Tříska, D. (2002). Východiska, cíle a principy provedení. V M. Loužek (ed.), Kupónová privatizace. Sborní textů (publikace CEP č 13/2002) (stránky 11–89). Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku.

Turek, O. (1995). Byla alternativa ke Klausově transformaci? Listy(5). Načteno z Listy: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=055&clanek=050502

Weigel, J. (2003). Proč se dnes vracet ke sporu o privatizaci. V K. autorů, Dnešní polemika o včerejší privatizaci (publikace č. 3/2013) (stránky 27–36). Praha: Institu Václava Klause.

Williamson, J. (2005). The strange history of the Washington Consensus. Journal of Post Keynesian Economics, 27(2), stránky 195–206.

 

Poznámky pod čarou:

[1] Podle Miloše Picka je samotné slovo „transformace“ specifikem neoliberálů, kteří jej částečně použili k zastření skutečného dosahu změn.

[2] Československo se dne 1. 1. 1993 rozdělilo na samostatnou Českou a samostatnou Slovenskou republiku. Zatímco liberalizace ekonomiky a první část privatizace proběhla ještě ve společném státě, druhá vlna kuponové privatizace již probíhala pouze v nově vzniklé České republice. Zastánci skokové transformace se pak rekrutovali zejména z řad českých ekonomů (Schwartz, 2006).

[3] Podrobnosti k vývoji této ideologie a jejím hlavním protagonistům lze najít například ve sborníku sestaveném Mirowskim a Plehwem (2009), její přesnější vymezení nabízí Mirowski (2014).

[4] Jako boj polemiky o transformaci chápe například Ladislav Jakl (2013).

[5] Je však třeba podotknout, že se i v české ekonomické obci již v létě roku 1989 zřejmě diskutovalo o návrhu kuponové privatizace z pera Poláků Lewandowského a Szomburga (Schwartz, 2006).

[6] První vyjádření Občanského fóra k ekonomickému uspořádání země se však neslo v duchu konkurence různých forem vlastnictví (Kohout, 2013).

[7] Z tohoto ústavu se rekrutovala celá řada osob, které se významně podílely na porevolučním směřování České republiky, mj. Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a Miloš Zeman.

[8] Vznikla reorganizací komunistické vlády po odstoupení jejího předsedy Ladislava Adamce kooptací členů opozice (mj. Jiřího Dienstbiera a Jána Čarnogurského).

[9] Zvolený poslanci federálního shromáždění, kteří získali svůj mandát ve volbách konaných za starého komunistického režimu (Krapfl, 2008).

[10] Mj. i odjezdem na služební cestu do zahraničí (Kohout, 2013).

[11] Tj. cílených dotací, ochranných cel zaměřených na rozvoj konkrétních odvětví.

[12] Ježek veřejně upírá prvenství Švejnarovi, který koncept kuponové privatizace podle Sojky (2002) údajně převzal od československého exilového ekonoma J. Rybáčka. O kuponech se nicméně diskutovalo již před revolucí v Polsku a zřejmě i v ČSSR (viz pozn. č. 4).

[13] Tj. veřejné aukce, výběrová řízení a přímý prodej vybraným zahraničním strategickým partnerům. Společným jmenovatelem těchto metod je, že jsou jednotlivé podniky privatizovány postupně a samostatně a že stát před privatizací zasahuje do jejich restrukturalizace (Schwartz, 2006, zejména s. 104nn.).

[14] Při praktické přeměně teoretické koncepce v konkrétní privatizační zákony však neoliberálové roku 1991 museli učinit řadu ústupků, mj. Slovákům (Tříska, 2002), lze proto souhlasit s Koubou (2005), že se v konečném důsledku šoková terapie tak úplně neuplatnila.

Původně Třískou a Klausem požadovaný poměr 97 % (na kuponovou privatizaci) a 3 % (na standardní metody) se zásadně změnil, a pravomoc vybírat konkrétní způsob privatizace byla svěřena národním ministerstvům privatizace, federální centrum si však ponechalo kontrolu nad správou kuponové privatizace (Schwartz, 2006). Vzhledem k omezenému rozsahu práce nechávám tyto velmi zajímavé a z hlediska praktické realizace transformace rozhodující otázky stranou: hlavní ideologická bitva o způsob reformy byla svedena v roce 1990, liberalizace nastala 1. 1. 1991 (Myant, 2013). V zásadě tím odpadá i náročná problematika hmotných zájmů: roku 1990 byly, zdá se, předmětem boje pouze ideje.

[15] Zajímavé je, že Holman (2002, s. 97), jeden z významných příznivců rychlé privatizace a Václava Klause, přiznává, že z „ekonomického hlediska byla taková [tj. spontánní] privatizace efektivní, ale z hlediska morálního a politického byla pro lidi nepřijatelná, protože manažeři, kteří se podniků zmocňovali, se do svých funkcí vesměs dostali ještě za komunistického režimu“. Takováto slova samozřejmě nahrávají tezi, že hlavní důvody rychlosti byly politické.

[16] Zastánci rychlé transformace obsadili ve vládě národního porozumění klíčové ekonomické posty: post ministra financí (Václav Klaus) a post místopředsedy vlády a šéfa státní plánovací komise (Vladimír Dlouhý) (Kohout, 2013). Viz také poznámky o Klausově vzestupu v rámci Občanského fóra v rámci shrnutí argumentů Appelové (2004) níže.

[17] Domnívám se, že přinejmenším stejně významným, ne-li významnějším rysem zvolených reforem byla i rezignace na systematickou průmyslovou politiku a skoková liberalizace, o které se rozhodlo právě v září 1990 (byť scénář ještě přesně nevymezoval, které ceny se uvolní), jakož i přehnaná fiskální restrikce, jejímž důsledkem byl mj. propad HDP roce 1991 o 15,9 %, ale také problémy podniků (Myant, 2013). Proto bych reformu neredukoval pouze na kupónovou privatizaci (do jejíhož rozsahu se ještě výrazně promítlo vyjednávání o konkrétních privatizačních projektech mezi různými ministerstvy), ostatně i Klaus (2006) zcela oprávněně hovořil o nutnosti posuzovat reformu v její celistvosti.

[18] Tj. ve srovnání například s Polskem či Maďarskem režimem s mnohem tužší cenzurou, menší přístupností západních statků, vyšším podílem státu na HDP (v Československu kolem 95 %) (Schwartz, 2006; Appel, 2004).

[19] Tohoto si nezávisle všímá i Kohout.

[20] Tuto absenci odporu dokládá i výzkum z poloviny 90. let 20. století o postojích k privatizaci (Earle a kol., 1997).

[21] Podle tehdejších průzkumů však lidé byli připraveni tolerovat při realizaci reformy větší nezaměstnanost.

[22] Schwartz bohužel neudává přesný bibliografický údaj a kniha není v Souborném katalogu Národní knihovny k nalezení.

[23] Obcházení demokratických mechanismů v období po listopadu 1989 konstatuje ve své práci v jiných případech také Krapfl (2013).

[24] Tesař v tomto ohledu dokonce hovoří o etologii Čechů. Domnívám se nicméně, že podobné struktury jednání se zdaleka neomezují na českou společnost.

[25] Jedná se o chování, které je velmi blízké jednání popsanému Markem Fishmanem (1980, s. 144), podle kterého se novináří typicky „účastní obhajoby normativního řádu schválených nositelů vědění ve společnosti.“