Večerní úvahy o filosofii vědy

Jaromír Mazák
Text věnuji studentkám a studentům pilotního běhu předmětu Výzkumný projekt, a. r. 2015/2016.

 

Richard Feynman údajně prohlásil, že filosofie vědy je vědcům asi tak užitečná jako ornitologie ptákům. Filosof vědy by se tím nemusel příliš trápit, stejně jako se ornitolog netrápí tím, co si o jeho práci myslí ptáci. Z pozice praktikujícího společenského vědce mě však ta propast mezi filosofií vědy a každodenní vědeckou praxí přece jen trochu trápí. Sepsal jsem proto, které koncepty a myšlenky se mi osvědčily jako dostatečně konkrétní a praktické, aby dokázaly zasahovat přímo moji práci. Na pozadí svých úvah neskromně formuluji několik doporučení.

Neumím začít jinak než s pozitivismem, který je pro mnohé synonymem vědy – naše smyslové vnímání je sveřepě usazeno na trůnu arbitra, který zkoumá vnější svět u svých nohou. Co nelze empiricky zakoušet, jako by nebylo. Pozitivismus začal svou cestu ke slávě ve svazku s verifikací: zavrhněte, co logicky není verifikovatelné, a usilujte o empirickou verifikaci toho, co zbyde. Jenomže kdy bude hotovo? Brzy se ukázala nepraktičnost tohoto přístupu, slavně ilustrovaná příkladem, že jediný způsob jak dokázat, že všechny labutě jsou bílé (nejsou!), je pozorovat všechny labutě do jedné.

black-swan-1197675_1920Tak přišel Popper a zasnoubil pozitivismus s falzifikací. Verifikace a falzifikace jsou totiž asymetrické. Zatímco k definitivní verifikaci je třeba pozorovat vše (což je nemožné), k falzifikaci stačí najít jen jedno pozorování, které není v souladu s teorií. Chytrá myšlenka, ale bohužel také nepraktická. Věda totiž takto nefunguje, jak ilustroval Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí – k opuštění vědeckého paradigmatu je potřeba ne jedno, ale mnoho selhání stávající teorie, což umožní formulaci a postupný nástup nadvlády jiné teorie. Tato debata o falzifikaci navíc probíhala na pozadí fyziky. Je pozoruhodné, jak snadno tolik společenských vědců přijalo nadřazenost popperovské falzifikace, když v podstatě není možné dohledat relevantní společenskovědní příklad toho, že by někdy takto přímočaře popperovsky fungovala.

Doporučení 1: Zavrhněte mýtus o nadřazenosti falzifikace nad verifikací. Poznání je oboustranný proces, verifikující i falzifikující evidence je hodnotná. Proč by jinak mělo smysl provádět meta-analýzy a porovnávat, jak často určitá teorie nachází oporu v datech a jak často nikoliv? Mnohem užitečnější je o projektu kumulativní vědy uvažovat bayesovskou optikou, podle které nová evidence umožňuje aktualizovat důvěru v teorii, zvýšit ji nebo snížit, ale ne ji definitivně potvrdit nebo vyvrátit. V souladu s tím je tedy třeba připustit, že verifikace a falzifikace nemají ve vědě stejnou roli. Verifikující evidence může být hodnotnější v případě nové teorie, která ještě nemá vybudovanou velkou empirickou oporu. Od určité chvíle, jak se teorie etabluje, už má ale přidanou hodnotu jen verifikující evidence, která je nějakým způsobem kvalitativně odlišná od té stávající. Například verifikuje teorii v novém kontextu, místě nebo čase, případně robustnějším způsobem. Naopak jak teorie sílí, začíná být zajímavější falzifikující evidence, která může ukázat hranice teorie a pomoct k jejímu rozvoji.

Kvantitativní výzkumníci často chápou kauzalitu jako pravidelnost, nebo lépe řečeno korelaci, pro kterou je navíc uspokojivě kontrolován vliv případných exogenních proměnných: nejlepší je laboratorní experiment, ale tzv. přirozený experiment, longitudinální studie nebo dobrá regresní analýza s kontrolou vlivu všech (hodně štěstí) potenciálně vlivných proměnných jsou často to nejlepší, co máme k dispozici pro alespoň omezené usuzování o kauzalitě. Z toho vychází často opakovaná poučka, že kauzalita je doménou kvantitativního výzkumu, zatímco výzkum s malým počtem pozorování, typicky případová studie, se může ohánět porozuměním aktérům, ale ke kauzalitě toho zpravidla moc neřekne, protože chybí dostatečná variance.

bulbOk, udělejme krok zpět. Stisknu vypínač, světlo se rozsvítí. Udělám to znovu a pak ještě stokrát a vždy se stane to samé. Hurá, kauzalita! Ale co je příčinnou toho, že se světlo rozsvítí? Stisknutí vypínače, nebo spíš vlastnost mechanismu složeného z elektrického obvodu a wolframového vlákna v žárovce? „Kvalitativní“ přístup ke kauzalitě je založen na představě, že kauzální vysvětlení musí věrohodně ukázat, jak příčina X vede k následku Y. S tímto pojetím kauzality je možné pracovat i v rámci jediného případu a variance není potřeba.

Doporučení 2: Rozlišujte kauzalitu založenou na kovarianci, jejímž cílem je postulovat „zákon“ (ve společenských vědách by asi bylo lepší říct probabilistický vztah), že X vede k Y, a kauzalitu založenou na porozumění tomu, jak, tj. skrze jaký mechanismus, X způsobilo Y.

Někdo má rád Marxe, někdo má rád Durkheima, všichni mají rádi Webera. Já taky, protože jeho koncept ideálního typu je super. Ale co to vlastně je? Pro některé vědce není pozitivistická představa nezávislého subjektu (naše smyslové vnímání) zkoumajícího nezávislý objekt (vnější svět) příliš lákavá. Není to spíš tak, že jsme spolu s našimi smysly a teoriemi o světě součástí tohoto světa a že skrze naše teorie tento svět určujeme? To neznamená, že by neexistoval svět mimo naši hlavu, ale skrze naše teorie o něm svět nejen popisujeme, ale především uspořádáváme a dáváme mu smysl. A právě k tomu slouží ideální typy. V nepřeberném empirickém materiálu pomáhají abstrahovat některé významné rysy a usnadňují tak orientaci ve světě a zároveň ho tím utvářejí. Nikoliv na nějaké metafyzické rovině, ale na rovině praktického života každodenního kontaktu s ostatními. Homo economicus, člověk rozhodující se striktně na základě racionálních kalkulací nákladů a výnosů, je jeden z nejužitečnějších ideálních typů ve společenských vědách. Není to teorie o tom, jací lidé jsou. Je to analytický nástroj, který se často ukázal jako užitečný pro orientaci v empirické realitě.

Doporučení 3: Ať už si o verifikaci nebo falzifikaci myslíte cokoliv, pokud pracujete s konceptem, který byl vyvinut jako ideální typ, nesnažte se ho verifikovat nebo falzifikovat. Tyto koncepty vycházejí z pozitivistických představ o korespondenci teorie a empirického světa. Ideální typ je ale založen na jiné představě o světě a nemá zakládat korespondenci mezi teorií a empirickým světem, ale má představovat užitečný analytický nástroj pro orientaci ve světě. Proto když někdo tvrdí, že falzifikoval teorii homo economicus tím, že ukázal iracionální nekalkulující jednání, mám chuť naložit si kapsy kamením a udělat si procházku k řece ve stylu Virginie Woolfové. Pokud sáhnete po kladivu, když potřebujete zašroubovat šroub, neznamená to, že jste falzifikovali kladivo, ale že jste identifikovali problém, na který potřebujete jiný nástroj. To ovšem neznamená, že na základě ideálního typu homo economicus není možné odvodit teorii o fungování světa, kterou poté lze transformovat do hypotéz a testovat.

Ještě radikálnější popření pozitivismu než Weber formulují psanci společenských věd: marxisti a feministky. To, že naším věděním uspořádáváme svět a dáváme mu smysl, má jednu důležitou implikaci, a sice že vědění, a to se týká i vědeckého poznání, není politicky neutrální, ale podílí se na utváření a udržovaní mocenských vztahů. V této tradici uvažování je úkolem společenských věd provést především velkou (sebe)reflexi týkající se toho, v jakém sociálním kontextu je vědění produkováno.

Doporučení 4: Pokud studujeme sociální realitu, naše produkce vědění tuto realitu nutně ovlivňuje. Není překvapivé, že pokud výzkumník beze zbytku přijme tuto propozici, jeho věda se snadno stane politickou či emancipační misí. Než tyto výzkumníky šmahem zavrhneme jako ne-vědce či ideology, nebylo by možná od věci si zodpovědět dvě otázky. Je naše mainstreamová věda opravdu tak hodnotově neutrální, nebo třeba i jen tím, co tak nějak implicitně považujeme za důležité a hodné zkoumání, spoluvytváříme určitý svět? A pokud bychom se měli spolehnout jen na formulaci ověřitelných/falzifikovatelných hypotéz a jejich porovnávání s empirickou realitou, dokázali bychom naše poznání světa posunout stejně daleko, jako když se občas musíme vypořádat s nefalzifikovatelnými provokativními výpověďmi různých excentriků?

Úvod > Aktuálně > Večerní úvahy o filosofii vědy